Matěj se usmíval, jako by právě vyhrál skutečný pohár.
Kateřina znovu zvedla mikrofon.
„Výborně!“ řekla.
„A teď přichází další úkol.“
Na okamžik se odmlčela.
Pak přejela pohledem celý sál a pokračovala:
„Kdo z přítomných má rtěnku v tmavě červeném odstínu, něco mezi višňovou a vínovou? Prosím, ať přijde dopředu.“
Atmosféra se rázem změnila.
Lehkost a smích zmizely a nahradilo je těžké ticho.
Lidé po sobě začali pokukovat.
Mezi stoly se rozběhlo šeptání.
Zvědavé pohledy bloudily od jednoho obličeje k druhému.
Sledovala jsem, kam se všichni dívají.
Několik hostů v zadní části sálu obrátilo hlavy ke stejné ženě.
K Veronice.
Veronika sklopila oči ke skleničce.
Člověk vedle ní ji však lehce šťouchl loktem.
Pomalu vstala.
K tanečnímu parketu se vydala tak ztěžka, jako by se brodila hlubokou vodou.
Byla to moje kolegyně, kterou jsem znala už od studií.
Jedna z nejbližších přítelkyň.
Žena, která znala každé období mého života.
Ta, která vyslechla moje bolesti, strachy i vzpomínky na ztrátu.
Na našem zasnoubení vyskočila se skleničkou v ruce, vykřikla „Konečně!“ a potom mě objala.
Teď kráčela doprostřed sálu s tváří bílou jako stěna.
Klapání jejích podpatků se rozléhalo prostorem.
Setkaly jsme se uprostřed parketu.
V ruce jsem držela mikrofon.
„Pro tebe žádná odměna nebude,“ řekla jsem klidně.
„Možná bys ale mohla něco vysvětlit všem, kdo tu dnes jsou.“
Nikdo v sále se ani nepohnul.
„Třeba proč jsi políbila mého manžela.“
Veronika zbledla ještě víc.
„A proč má Petr na košili právě otisk tvojí rtěnky.“
V místnosti zavládlo naprosté ticho.
Veronika otevřela ústa.
Pak je zase zavřela.
Zkusila promluvit ještě jednou.
Žádná slova však nepřišla.
Hlas se jí zlomil dřív, než dokázala dokončit první větu.
Ustoupila jsem o krok.
Veronika se podívala na mě.
Potom na stovky očí upřených jejím směrem.
A náhle se otočila.
Rozběhla se k nejbližším dveřím a zmizela ze sálu.
Nikdo se nesmál.
Nikdo netleskal.
Nikdo neřekl ani slovo.
Všichni jen mlčky přihlíželi tomu, co se právě stalo.
Já se otočila.
Došla jsem k Elišce.
Vzala jsem ji za malou ruku.
A odešla s ní z vlastní svatební oslavy.
Té noci mi Petr volal šestkrát.
Ani jednou jsem telefon nezvedla.
V tu chvíli neexistovala věta, která by dokázala vrátit čas nebo změnit to, co se stalo.
Nechtěla jsem vysvětlení.
Nechtěla jsem poslouchat obhajobu.
Nejdřív jsem se potřebovala uklidnit.
Potřebovala jsem čas, abych vůbec unesla váhu toho dne.
Později v noci se telefon rozezněl znovu.
Tentokrát volala Veronika.
Jakmile jsem hovor přijala, slyšela jsem, že pláče.
Hlas se jí třásl.
Vzlykala tak silně, že jsem jejím slovům sotva rozuměla.
Mezi přerývanými větami ze sebe nakonec dostala přiznání.
Řekla mi, že Petra miluje už dlouhé roky.
Tvrdila, že její city začaly ještě v době, kdy jsme byli všichni jen přátelé.
Nikdy však prý nevěřila, že si Petr se mnou skutečně vybuduje život.
„Nechci říct nic zlého…“ šeptala Veronika a hlas se jí stále lámal pláčem. „Ale takhle jsem to tehdy cítila, Jano. Ty už jsi přece prožila svou velkou lásku. Byla jsi vdaná, měla jsi rodinu a narodila se ti Eliška. Když Martin zemřel, zůstala jsi sama a všichni jsme viděli, jak strašně trpíš. Jenže upřímně… nikdy jsem si nemyslela, že si Petr jednou vybere právě tebe.“
Hořce jsem se pousmála a zavrtěla hlavou.
„Slyšíš vůbec, co říkáš?“ zeptala jsem se. „Tohle zní opravdu hrozně.“
„Já vím,“ zašeptala. „Ale musím být upřímná.“
Pokračovala, jako by moje slova ani nezazněla.
„Stalo se to hned po obřadu. Řekla jsem mu, co k němu cítím. Všechno, co jsem v sobě celé roky držela. Pak jsem se k němu naklonila a pokusila se ho políbit… Jenže Petr ucukl. Proto se moje rtěnka otiskla na jeho rukáv.“
Zhluboka jsem se nadechla.
„Přísahám, že v tom nebylo nic dalšího,“ vyhrkla. „Petr mi polibek neopětoval. Nedal mi žádnou naději. Já jsem jen… v té chvíli úplně ztratila rozum.“
Zavřela jsem oči.
Nedokázala jsem najít správnou odpověď.
„Nevím, Veroniko…“ řekla jsem nakonec.
Na druhém konci linky bylo chvíli ticho.
„Mohly bychom si o tom promluvit později?“ zeptala se váhavě.
Chvíli jsem přemýšlela.
Pak jsem přikývla, i když mě nemohla vidět.
„Ne,“ odpověděla jsem tiše, ale rozhodně. „Myslím, že o tomhle už spolu nikdy mluvit nebudeme.“
Následovala dlouhá odmlka.
„Sbohem, Veroniko.“
Ukončila jsem hovor.
Druhý den mi Petr poslal dlouhou zprávu.
Nesnažil se v ní hájit.
Nevymýšlel si výmluvy.
Ani se nepokoušel události překroutit tak, aby vypadal lépe.
Jen se omlouval.
Napsal, že nevěděl, jak mi všechno vysvětlit, aniž by zničil náš svatební den. Proto mlčel.
A přiznal, že právě to byla jeho největší chyba.
Svatbu jsem nezrušila.
Ale moje přátelství s Veronikou?
To skončilo beze slov.
Později téhož dne jsem posadila Elišku na schody u terasy.
Podala jsem jí talíř nudlí, které jsme spolu připravily.
Musela jsem jí říct pravdu.
Ne celou.
Jen tolik, kolik mohla ve svých sedmi letech pochopit.
„Někdo udělal špatné rozhodnutí, zlatíčko,“ začala jsem jemně.
Eliška se mi soustředěně zadívala do tváře.