— Nevybírám si stranu. Vybírám si spravedlnost. Tereza je mi nejbližším člověkem. Nikdy ti ničím neublížila. Každou sobotu jsme sem jezdili, vozili ti ovoce a léky a minulý měsíc jsme ti opravili kohoutek. A ty jí za to předložíš seznam povinností? Jako by byla najatá služka?
— Je to tradice! — zvýšila hlas Alena. — Matka mého manžela po mně chtěla totéž a já všechno plnila! A rodina se nerozpadla!
— A na čem ta rodina stála? — zeptala se Tereza tiše. — Na strachu? Na slepé poslušnosti? Na tom, že se snacha bála otevřít ústa? Tohle není rodina, paní Aleno. To jsou kasárna.
— Jak se opovažuješ!
— Nejde o odvahu. Jen říkám nahlas pravdu, — Tereza vzala kabelku. — Chovala jsem k vám upřímnou náklonnost a chtěla jsem se vám stát blízkým člověkem. Když jste byla nemocná, vařila jsem vám. Ke každému svátku jsem vybírala skutečné dárky, ne bezvýznamné maličkosti. Všimla jste si toho někdy?
Alena neodpověděla.
— Ne. Viděla jste jen to, že nejsem dost poslušná, dost tichá a že vám nepatřím.
— Terezo, už toho nech, — Lucie vykročila vpřed. — Ty jsi přišla do naší rodiny. Tak se jí musíš přizpůsobit.
— Lucie, — Jan vstal ze židle, — ještě jedno slovo tímhle tónem a odjedeme. A netuším, kdy se sem znovu vrátíme.
— To mi vyhrožuješ? — Alena vzhlédla k synovi.
— Ne. Varuju tě. Rozdíl je v tom, zda člověk mluví s respektem.
Tereza si zapnula kabelku a také vstala.
— Odcházíme. Až budete připravená mluvit bez seznamů a bez rodinného tribunálu, zavolejte. Moje číslo máte. Zatím jsem si vás ještě nepřidala na černou listinu. Zatím.
Odešli. Dveře se zavřely téměř neslyšně — bez bouchnutí, bez prudkého úderu.
V Alenině bytě zavládlo těžké ticho.
— Co se to právě stalo? — zeptala se Jarmila, když znovu nalezla hlas.
— Byla to ostuda, — odpověděla Alena.
— S tím souhlasím, — přikývla Jarmila. — Tvůj syn dal přednost té holce. Je konec.
Lucie mlčela. Stála u stolu a dívala se na dva listy položené vedle sebe. Obsahovaly totéž, jen každý byl namířený na opačnou stranu. Někde hluboko v ní se náhle ozval neklid a stud. Hned ten pocit ale zahnala.
O tři týdny později zavolala Janovi. Tentokrát zněl její hlas jinak — ne ostře a sebejistě, ale nezvykle tiše.
— Mohla bych přijet?
— Přijeď, — odpověděl Jan.
Lucie se objevila s zarudlýma očima a pomačkanou šálou. Sedla si v kuchyni, sevřela šálek oběma rukama a dlouho nedokázala promluvit. Tereza před ni položila talíř s cukrovím a usedla naproti.
— Povídej, — vybídla ji.
— Petr mě požádal o ruku, — začala Lucie. — Před měsícem. Souhlasila jsem.
— Gratuluji, — řekl Jan. — Jen podle tvého výrazu to nevypadá, že se stalo něco radostného.
— Jeho matka… Jeho matka pro mě sepsala seznam.
Tereza zůstala nehybná. Jan pomalu položil šálek na stůl.
— Jaký seznam? — zeptal se, přestože už odpověď tušil.
— Seznam povinností. Co musím dělat u ní doma, jak mám vítat manžela, která jídla vařit a jak se chovat před hosty. Čtrnáct bodů, — Lucie zvedla oči. — Řekla, že u nich je to tak zavedené. Nejdřív se těm pravidlům podřizovala babička, potom její matka a teď jsem na řadě já.
— Co jsi jí odpověděla?
— Nic. Byla jsem tak zaskočená, že jsem nedokázala říct jediné slovo. Petr stál vedle mě a mlčel. Dělal, jako by bylo všechno úplně normální. Jako kdybych měla papír vzít a poslušně splnit každý požadavek.
Tereza se na Lucii nedívala s radostí ani s pocitem vítězství. Jen ji pozorně sledovala.
— Nic ti to nepřipomíná? — zeptala se tiše.
Lucie polkla.
— Připomíná.
— Co jsi cítila, když ti ta žena list podala?
— Jako by mě nepovažovala za živého člověka. Jako bych byla jen užitečná funkce složená z povinností. Jako by nikoho nezajímaly moje přání, povaha ani to, kdo skutečně jsem. Důležité bylo jen zapadnout do jejich předem vymyšlené šablony.
— Přesně tak jsem se cítila před třemi týdny u stolu u vaší matky, — řekla Tereza. — A ty jsi tehdy stála vedle ní a požadovala, abych se přizpůsobila.
Lucie sklopila hlavu.
— Vím. Pamatuji si každé slovo, které jsem řekla.
— Nemám radost z toho, co se ti stalo, Lucie. Nepotřebuji tvůj strach ani bolest. Ale odpověz mi upřímně: byla bys ochotná všechny ty body plnit?
— Ne.
— Proč sis tedy myslela, že já je plnit musím?
Lucie minutu mlčela. Pak konečně zvedla hlavu.
— Protože to říkala máma a já jí věřila. Myslela jsem si, že ví lépe než já, jak se má správně žít. Prošla si tím samým a přežila, takže podle mě museli stejnou cestu absolvovat i všichni ostatní. Nikdy mě nenapadlo, že přežívat a žít nejsou dvě slova pro totéž.
Jan přisunul židli a posadil se vedle sestry.
— Co bude teď?
— Petr řekl, že jeho matka má ve všem pravdu a že její pravidla musím přijmout. Odmítla jsem. Potom prohlásil, že se svatba v takovém případě konat nebude.
— A co jsi rozhodla?
— Svatba nebude, — Lucie narovnala ramena. — Včera jsem mu vrátila prsten. Jestli není schopný stát při mně ve chvíli, kdy se ke mně někdo chová nespravedlivě, pak nestojí na mé straně. Stojí proti mně.
Tereza natáhla ruku přes stůl. Lucie na ni chvíli hleděla a potom ji pevně sevřela.
— Mluvila jsi s matkou? — zeptala se Tereza.