— Už ano. Všechno jsem jí řekla. Víš, co mi odpověděla?
— Co?
— „A co jsi čekala? Takový je život. Budeš to muset vydržet.“ Zeptala jsem se jí: „Stejně jako jsi to kdysi vydržela ty?“ A ona mi řekla: „Já jsem to nevydržela. Já jsem rozkazovala. Protože jsem dospěla do věku, kdy jsem na to měla právo.“ A tehdy mi došlo něco důležitého.
— Co?
— Máma nikdy nechtěla, abych byla šťastná. Chtěla jen, aby se ten řetěz nepřerušil. Aby další člověk znovu trpěl a potom stejnou bolest předal dál. Jako nepotřebné dědictví, o které nikdo nikdy nestál.
Jan vstal a vytočil matčino číslo. Alena zvedla telefon po třetím zazvonění.
— Poslouchám.
— Lucie je teď u nás. Vyprávěla nám o Petrovi a o vašem rozhovoru.
— No a?
— A to, že jsi přišla o dceru stejně, jako jsi málem přišla o syna. Uvědomuješ si to vůbec?
— O nikoho jsem nepřišla. Vy sami ode mě odcházíte.
— Ne, — řekl Jan pevně. — Nikam neodcházíme. Jen přestáváme chodit tam, kde se s námi nejedná s úctou. To jsou dvě úplně rozdílné věci.
A hovor ukončil.
O týden později zavolala Jarmila. Ne Aleně, ale Tereze. Její hlas byl neobvykle tichý a mírný.
— Terezko, tady Jarmila. Prosím, nezavěšuj.
— Poslouchám vás.
— Tehdy u stolu jsem se mýlila. Seděla jsem tam a připadalo mi, že všechno probíhá tak, jak má, protože babička mého manžela kdysi zacházela úplně stejně s mojí matkou. Později jsem se stejným způsobem začala chovat ke své snaše. A potom za mnou Kristýna, žena mého syna, přestala úplně jezdit. Už tři roky nevídám vnučku. Teprve teď, po celé téhle události, jsem pochopila, že Kristýna za nic nemohla. Mohla jsem za to já.
— Proč to říkáte právě mně? — zeptala se Tereza.
— Protože jsi byla jediná, kdo se nebál říct nám pravdu přímo do očí. A tvůj manžel se také nebál. Alena se už nezmění, znám svou sestru příliš dobře. Ale chtěla jsem, abys věděla, že už ji nebudu podporovat.
Tereza jí poděkovala a hovor ukončila.
Uplynul další měsíc a Alena si všimla, že její telefon definitivně ztichl. Lucie nevolala. Pronajala si pokoj na druhém konci města a začínala svůj život znovu. Jan jí také netelefonoval — čekal, až první krok udělá ona. Jarmila mlčela, protože se styděla za roky vlastního mlčení a nečinnosti.
Alena otevřela zásuvku stolu a vytáhla původní seznam. Dvanáct bodů vytištěných drobným, úhledným písmem. Vedle něj položila stránku vytrženou z bloku a popsanou Terezinou rukou. Potom si oba texty pomalu přečetla.
Poprvé je skutečně viděla vedle sebe. Až teď pochopila něco, co všichni kolem ní dávno věděli: obsah obou listů byl stejný, změnil se pouze adresát. Seznam, který sama sestavila, působil stejně odpudivě jako Terezina odpověď. Žádný rozumný člověk by nepřijal ani jeden z nich.
Alena seděla uprostřed prázdného bytu za opuštěným stolem. Před ní ležely dva listy papíru, o které nikdo nestál. Kolem panovalo tak hutné ticho, že i pravidelné tikání nástěnných hodin znělo ohlušujícím způsobem.