Jan si sedl a vzal do ruky šálek. Tereza usedla vedle něj, ale občerstvení se ani nedotkla. Všimla si totiž čtyřikrát přeloženého listu papíru, který ležel na okraji stolu pod ubrouskem. Byl bílý, čistý a popsaný úhlednými řádky.
— Terezko, — Alena papír zvedla a rozložila. — S Jarmilou jsme o všem přemýšlely. Jsi ještě mladá a v rodinném životě se příliš nevyznáš. Rozhodla jsem se ti proto pomoct.
— Pomoct, — zopakovala Tereza. Neznělo to jako otázka.
— Přesně tak. Tady je sepsáno všechno, co musíš dělat v mém domě, když přijedeš. A také to, jak se máš chovat v rodině mého syna.
Alena jí list podala. Tereza ho vzala dvěma prsty a narovnala.
Seznam byl vytištěný na počítači. Dvanáct pečlivě očíslovaných bodů. Písmo bylo malé, ale dobře čitelné. Tereza četla mlčky. S každým dalším řádkem její tvář působila klidněji. Ne smířlivěji — klidněji. Přesně tak vypadá voda těsně předtím, než zamrzne.
V prvním bodě stálo, že při každé návštěvě musí uklidit tchynin byt — kuchyň, koupelnu i předsíň. Druhý požadavek nařizoval uvařit jídlo na tři dny dopředu, a to z potravin zakoupených za vlastní peníze. Třetí se týkal praní a žehlení ložního prádla. Čtvrtý jí zakazoval odporovat starším. Pátý přikazoval, aby o rodinných záležitostech s nikým nemluvila, dokonce ani se svou sestrou.
Další body upravovaly telefonáty s Alenou. Tereza jí měla volat nejméně třikrát týdně a podrobně podávat zprávy o domácnosti. Poslední řádek zněl: „Snacha je povinna respektovat pravidla stanovená starší generací.“
Jarmila pozorovala Terezu s vítězoslavným výrazem. Lucie otáčela v ruce telefon, ale čas od času se také podívala na mladou ženu a čekala na její reakci. Alena položila ruce na stůl a narovnala záda.
— Tak co na to řekneš? — zeptala se.
Tereza dočetla až na konec. Potom zvedla oči a rozesmála se. Nebyl to nervózní ani hysterický smích. Zněl lehce a zcela otevřeně, jako kdyby právě slyšela opravdu povedený vtip.
— Počkejte chvilku, — požádala.
Z kabelky vytáhla blok a propisku. Jarmila si vyměnila pohled s Alenou. Lucie přestala otáčet telefonem.
Tereza začala psát rychle a jistě. Ani jednou nezvedla hlavu. Po třech minutách vytrhla stránku, položila ji vedle seznamu své tchyně a oba papíry posunula doprostřed stolu.
— A tohle je můj seznam, paní Aleno. Je určený výhradně vám.
Alena vzala stránku do ruky a začala číst. S každým dalším řádkem se její výraz měnil.
První bod: při každé návštěvě u nás uklidit náš byt — kuchyň, koupelnu a předsíň. Druhý: na vlastní náklady přivézt potraviny na tři dny. Třetí: vyprat naše ložní prádlo. Čtvrtý: nikdy se nehádát se snachou. Pátý: s nikým nemluvit o naší rodině, včetně vlastní sestry.
Poslední věta zněla: „Tchyně je povinna respektovat pravidla stanovená mladou rodinou.“
— Co to má znamenat? — vydechla Alena.
— Váš vlastní seznam, — odpověděla Tereza bez pohnutí. — Jen obrácený směrem k vám. Jestli považujete za normální požadovat takové věci po mně, musíte být připravená dělat totéž. Nebo snad pravidla platí jen jedním směrem?
— Ty ses úplně zbláznila, — zasyčela Jarmila. — Kdo ti dovoluje takhle mluvit se staršími?
— Věk nikomu nedává právo ponižovat druhé, — Tereza ani nezvýšila hlas. — Někoho mohu respektovat kvůli jeho činům, ne kvůli počtu let, které prožil. Věk je jen biologie, nikoli zásluha.
Lucie vyskočila ze židle.
— Vůbec víš, s kým mluvíš? To je naše matka!
— Klidně. Vím to velmi dobře, — Tereza se na ni podívala přímo. — Ale uvědomuješ si, že ten seznam nevznikl z péče? Jde o moc. O potřebu přinutit dospělého a zdravého člověka, aby sloužil jinému dospělému a zdravému člověku, jen protože si to ten druhý usmyslel.
— U nás v rodině to tak bylo vždycky! — Lucie se obrátila k bratrovi. — Jane, řekni jí něco!
Jan mlčel. Vzal oba papíry, položil je vedle sebe a pozorně si nejprve přečetl jeden, potom druhý. Nakonec se podíval na matku.
— Myslíš to opravdu vážně? — zeptal se.
— Co přesně? — Alena hrdě zvedla bradu. — Sepsala jsem rozumná pravidla. V naší rodině to tak fungovalo odjakživa. Tvoje babička chtěla totéž po mně. A přežila jsem to.
— Přežila? — zopakoval Jan. — Tak tomu říkáš normálnímu rodinnému životu? Přežívání?
— Nepřekrucuj moje slova.
— Nic nepřekrucuji. Před sebou mám dvanáct bodů a nikde není napsáno „prosím“. Ani jednou se tam neobjevuje „pokud budeš chtít“ nebo „jestli ti to nebude vadit“. Není to žádost. Je to rozkaz. Napsala jsi rozkaz mojí ženě.
Jarmila udeřila dlaní do stolu.
— Chlapče, vůbec chápeš, co si dovoluješ? Tvoje matka tě vychovala, živila a celé noci kvůli tobě nespala!
— Teto Jarmilo, — Jan se k ní otočil, — při vší úctě, tohle se vás netýká. Teď tu mluví moje žena, moje matka a já. Vy jste host. Takže vás prosím, mlčte.
Jarmila otevřela ústa, ale žádná vhodná slova nenašla. Pohledem přeběhla od Aleny k Lucii. Nikdo ji nepodpořil. Sama Alena vypadala zaskočeně.
— Jane, — promluvila tišeji, — ty si teď vážně vybíráš stranu?