„Kdo je takhle zvyklý, Petře? Vy na vesnici? Jenže my na vesnici nebydlíme. Jsme ve městě, v mém bytě! A už nehodlám vlastními penězi a zdravím financovat vaše rodinné zvyklosti. Už mě nebaví dělat bezplatnou služku celé tvé početné rodině!“
Petrův obličej začal rudnout.
Mezi hustým světlým obočím se mu objevila hluboká vráska.
S podrážděním postavil na stůl láhev kefíru, kterou si chtěl otevřít. Položil ji tak prudce, až poskočila.
„Slyšíš vůbec, co říkáš?“ vyjel na ni.
Jeho obvykle pomalý a klidný hlas se změnil v ostrý, nepříjemný tón.
„Jaká služka? Co to má znamenat, ‚tvoji příbuzní‘? To je moje rodina, moje krev! Jak můžeš o těch lidech takhle mluvit? Jsou to obyčejní venkované, kteří si pomáhají. Ne jako vy městští, kde si každý hledí sám sebe. U nás se lidé rozdělí i o poslední krajíc chleba! Ty je prostě nemáš ráda, a proto ti všechno vadí. Je ti líto, že u tebe mají místo…“ Zarazil se, ale hned se opravil: „V našem bytě!“
Alena se hořce usmála.
„V našem bytě.“
Jak snadno Petr nazýval společným to, za co ona pracovala celé roky. V době, kdy on ještě klidně žil na vesnici, kopal s kamarády do míče a o stěhování do města vůbec neuvažoval.
„Pomáhat blízkým je správné,“ řekla a snažila se mluvit klidně. „Ale pomoc a zvyk žít na cizí účet nejsou totéž. Třeba tvoje oblíbená teta Marie minule spotřebovala skoro půl lahvičky mého francouzského parfému. Napadlo ji, že se jím dá odpuzovat mol v šatníku. Ten parfém stál víc než její měsíční důchod. Kdo mi škodu nahradil? Nikdo. Ani se neomluvila. Jen mě poplácala po rameni a řekla: ‚Neboj, městská, nezchudneš.‘“
Petr mávl rukou, jako by odháněl dotěrný hmyz.
„Proboha, kvůli čemu se rozčiluješ? Kvůli nějakému parfému? Vy ženy dokážete udělat tragédii z každé maličkosti. Teta Marie to neudělala schválně. Je to prostá ženská a drahé kosmetice nerozumí. Třeba ten parfém proti molům opravdu funguje. Měla bys být ráda, že ho využila!“
„Využila?“ Aleně se horko nahrnulo do tváře.
„A tvůj sedmnáctiletý synovec Vojta mi taky prokázal službu, když postavil energetický nápoj na můj nový notebook a převrhl plechovku? Kvůli tomu se musela měnit základní deska. Oprava stála obrovské peníze. Nabídl mi někdo, že škodu zaplatí?“
Petr mlčel, a tak Alena pokračovala:
„Nebo si vzpomeň na tu svou příbuznou, která slíbila, že zůstane jeden den, a nakonec u nás bydlela tři týdny. Její jméno už ani nevím. Každý večer chtěla něco zvláštního k jídlu. Doma prý měla dost brambor, a když už byla ve městě, zatoužila po pochoutkách. Po práci jsem sotva stála na nohou, ale stejně jsem běžela nakupovat a potom vařila, jen abych tvému hostu vyhověla. Za celé tři týdny si po sobě ani jednou neumýla talíř!“
Petr napjal čelist a sevřel pěsti.
Všechny příklady, které Alena uváděla, byly příliš konkrétní. Nemohl je rozumně vyvrátit.
Přiznat, že měla pravdu, však odmítal.
„Ty se chytáš každé hlouposti!“ zařval. „Tak kluk zničil notebook, no a? Komu se to nestane? Je mladý, prostě si nedal pozor. A Božena má ráda péči a pozornost. Je snad tak těžké udělat hostovi radost? Tomu se říká pohostinnost! Nebo jim mám říct: ‚Promiňte, moje žena vám nedovolí na nic sahat v jejím luxusním bytě a nic vám neuvaří‘? Chceš, aby se mi smála celá vesnice? Aby říkali, že mě městská paní drží pod pantoflem?“
Alena k němu udělala krok.
Její obvykle klidné, trochu smutné oči teď působily chladně a rozhodně.
„Mně už dávno není do smíchu! Není mi veselo, když se vracím z práce a zjistím, že někdo bez dovolení snědl potraviny, které jsem koupila za poslední peníze. Není mi do smíchu, když po každé návštěvě tvých příbuzných musím dělat generální úklid a vynášet pytle odpadků!“
Hlas se jí postupně zvyšoval.
„A hlavně, Petře, mi není vůbec veselo, když si uvědomím, že nepracuju na dvou místech kvůli naší budoucnosti, ale kvůli tomu, abych živila tvoje příbuzné! Kolik peněz jsi za posledního půl roku přinesl ty, abys zaplatil alespoň část jejich pobytu? Ani korunu! Ale před nimi se můžeš přetrhnout a hrát si na dokonalého synovce, syna a bratra. Pořád opakuješ, že rodině se musí pomáhat. A kdo pomůže mně? Kdo pomůže naší rodině?“
Z Petrova výrazu zmizela poslední stopa přívětivosti.
Díval se na manželku s otevřeným hněvem.
„Kolikrát to ještě budeš opakovat? ‚Můj byt‘, ‚moje peníze‘! Jsme přece manželé! Mezi manželi má být všechno společné. Když máš možnost podpořit moje příbuzné, kterým se žije mnohem hůř než tobě, je tvoje povinnost jim pomoct. Tak se chovají normální lidé. Nejsou cizí! Je to moje rodina a budou k nám jezdit, protože tady taky bydlím. Jestli se ti to nelíbí, poraď si sama. Místo počítání každé koruny a každého sousta by ses měla naučit laskavosti a štědrosti!“
Poslední věta Alenu definitivně vyvedla z míry.
Petr ji pronesl tak lehce, jako by byla vinna ona — jako by právě ona dovolila ostatním, aby její dobrotu bezostyšně zneužívali.
V tu chvíli si jasně uvědomila, že jí manžel nejen nerozumí. On se jí ani snažit nechce.
Pro něj platilo jediné pravidlo: manželka musí.
Musí se dělit o peníze.
Musí snášet nepohodlí.