Představovala jsem si bílé šaty.
Hudbu, která se rozezní ve chvíli, kdy se otevřou dveře.
Květiny všude kolem.
Tátu, jenž mě povede uličkou.
Maminku v první řadě, jak si kapesníčkem utírá slzy.
Fotografie, které jednou dokážou, že jsem alespoň jediný den svého života stála uprostřed něčeho krásného.
Nebyla jsem ochotná svůj sen pohřbít jen proto, že muž, který mi ho slíbil, nedokázal zůstat.
Druhý den ráno jsem si vzala notebook do postele.
Začala jsem vyhledávat herecké agentury.
Po několika hodinách jsem narazila na jednu, která nabízela herce pro reklamy, divadelní projekty, firemní večírky, soukromé oslavy i různé neobvyklé zakázky.
Prohlížela jsem si fotografie mužů, jejich zkušenosti a ceny.
Nakonec jsem vybrala toho, který měl v den mé svatby volno a zároveň požadoval nejnižší odměnu.
Na profilové fotografii měl tmavé vlasy, klidný pohled a laskavou tvář. Působil jako člověk, vedle něhož by se ostatní cítili v bezpečí.
Jmenoval se Jakub.
Napsala jsem mu nejtrapnější a nejbolestnější e-mail svého života.
Vysvětlila jsem, že jsem se měla za dvanáct dní vdávat, ale snoubenec odešel krátce poté, co jsme se dozvěděli, že je moje nemoc nevyléčitelná.
Několikrát jsem zdůraznila, že po něm nechci skutečné manželství.
Nechci nic intimního.
Nechci ho dostat do nepříjemné situace.
Prosím pouze o jeden jediný den.
Aby na mě čekal u obřadu.
Aby se mnou zapózoval na několika fotografiích.
Aby mě provedl prvním tancem.
Abych alespoň jednou mohla pocítit, že jsem tou nevěstou, kterou jsem si od dětství představovala.
Potřebovala jsem slušného muže v dobře padnoucím obleku, který by stál po mém boku, zatímco já si splním poslední velký sen.
Nechtěla jsem, aby moje rodina sledovala, jak přicházím i o něj.
Na konci zprávy jsem napsala, že naprosto pochopím, pokud mu moje žádost připadá nevkusná, příliš zvláštní nebo jednoduše nemožná.
Odpověď dorazila následující ráno.
„Souhlasím. Mám ale jednu podmínku.“
Při čtení té věty mi ztuhly ruce.
Otevřela jsem zprávu a s bušícím srdcem pokračovala.
„Nebudu lhát vašim rodičům ani ostatním blízkým. To je moje jediná podmínka.“
„Pokud mám přijít, vaše rodina musí vědět, kdo jsem a proč tam budu. Nechci se účastnit podvodu ani nikoho zesměšnit. Jestli budou znát pravdu a přesto si budou přát, aby se svatba uskutečnila, přijdu a udělám všechno důstojně.“
Pod zprávou bylo jediné jméno.
Jakub.
Dlouho jsem seděla před obrazovkou a nedokázala se pohnout.
Pak jsem začala znovu plakat.
Tentokrát však moje slzy nebyly jen slzami ponížení a bolesti.
Tou krátkou odpovědí mi o sobě prozradil víc než celým životopisem.
Nebyl ochotný pomoci mi oklamat vlastní rodinu.
Chtěl mi splnit přání, ale pouze čestným způsobem.
Táta přijal můj plán lépe, než jsem očekávala.
Zároveň však hůř, než jsem tajně doufala.
Seděli jsme u jídelního stolu. Maminka měla před sebou hrnek kávy, který držela oběma rukama, jako by se o něj potřebovala opřít.
Když jsem jim všechno vysvětlila, otec na mě několik vteřin pouze hleděl.
Jeho výraz vypadal, jako by mozek odmítal pochopit právě vyslovená slova.
„Ty si chceš najmout úplně cizího chlapa,“ řekl pomalu, „aby si tě vzal?“
„Ne skutečně.“
„Ale bude stát u obřadu.“
„Ano.“
„A bude na tebe čekat na konci uličky.“
Přikývla jsem.
Maminka se rozplakala.
Natáhla jsem se přes stůl a vzala ji za ruku.
„Mami, prosím. Když budeš plakat tímhle způsobem, zní to ještě šíleněji, než to ve skutečnosti je.“
„Ale ono to šílené je,“ vzlykla.
Hořce jsem se pousmála.
„Umírám. Opravdu si myslíš, že mě ještě může trápit, jestli si o mně někdo bude myslet, že jsem blázen?“
Táta během posledního týdne zestárl snad o deset let.
Pod očima měl hluboké kruhy a ramena držel shrbená, jako by na nich nesl tíhu něčeho, co už dávno přesahovalo jeho síly.
„Terezo,“ řekl tiše, „nemusíš kvůli nám předstírat, že jsi šťastná.“
Polkla jsem.
„Já nic nepředstírám.“
Na chvíli jsem zavřela oči, abych se nerozplakala také.
„Chci jen jeden hezký den.“
„Jeden jediný den, kdy nebudu nemocná dcera, na kterou se všichni dívají se soucitem.“
„Chci si obléct šaty, které jsi mi koupil.“
„Chci ochutnat dort, který jsme tak dlouho vybírali.“
„Chci s tebou tančit.“
„Chci, aby mi maminka naposledy upravila závoj.“
Otevřela jsem oči.
„Já tu svatbu pořád chci.“
V jídelně zavládlo ticho.
Táta si mě dlouze prohlížel.
Potom se zeptal:
„A ten muž z agentury trval na tom, abys nám řekla pravdu?“
„Ano.“
V otcově tváři se něco změnilo.
Napětí kolem jeho úst nepatrně povolilo.
Pomalu přikývl.
„Tak dobře.“
Maminka přestala plakat a nevěřícně se na něj otočila.
„Karle!“
Otec k ní zvedl unavený pohled.
„Čeho se ještě můžeme bát?“
Mluvil klidně, ale v každém slově byla bolest.
„To nejhorší už nad námi visí.“
Podíval se znovu na mě.
„Můžeme přijít o naši dceru.“
Na okamžik se mu zlomil hlas, potom však pokračoval.
„Jestli je to opravdu její přání, nebudeme se za něj stydět. Uděláme to důstojně a se vztyčenou hlavou.“
Za tu větu ho budu milovat až do posledního dechu.
Jakub přišel k rodičům následující večer.