Měl na sobě jednoduchou tmavomodrou košili, slušné kalhoty a pod paží držel složku s dokumenty z agentury.
Ve skutečnosti vypadal o něco starší než na fotografii.
Nebyl starý. Jen měl ve tváři zvláštní vyrovnanost, která se obvykle objevuje u lidí, již už viděli příliš mnoho bolesti.
Maminka připravila čaj a domácí koláč.
Táta se posadil naproti Jakubovi a začal mu klást otázky s tou přehnaně zdvořilou vážností, jakou dokážou nasadit otcové, když nechtějí muže ve svém domě otevřeně zastrašovat.
Jakub odpovídal bez vykrucování.
Ano, už pracoval na několika společenských akcích.
Ne, nikdy předtím nedostal podobnou nabídku.
Ano, uvědomoval si, jak neobvyklá situace to je.
Ne, pokud bych si všechno na poslední chvíli rozmyslela, nevzal by si celou sjednanou odměnu.
Ano, tančit umí.
A ne, nepolíbí mě, pokud ho o to sama nepožádám kvůli fotografiím. I v takovém případě by se mě nejprve ujistil, že mi to není nepříjemné.
Maminka po této odpovědi viditelně vydechla.
Otec se opřel v židli.
„Proč jste na to vlastně přistoupil?“ zeptal se.
Jakub na několik okamžiků zmlkl.
Potom odpověděl:
„Protože jsem pochopil, o co vaše dcera prosí.“
Krátce se odmlčel.
„Kdyby šlo o mé poslední přání, také bych doufal, že se objeví někdo, kdo mi ho pomůže uskutečnit.“
Ta slova jako by zaplnila celý pokoj.
Ticho, které následovalo, nebylo rozpačité.
Připomínalo spíš chvíli, kdy se všichni společně modlí, přestože nikdo nevysloví jediné slovo.
Když rodiče odešli nahoru, zůstali jsme s Jakubem sami v obývacím pokoji.
Začali jsme probírat podrobnosti obřadu.
Nejdřív se držel praktických věcí.
Ptal se, jaké květiny mám nejraději.
Jaká hudba zazní během našeho prvního tance.
Zda si přeji, aby znal vymyšlený příběh našeho seznámení, kdyby se na něj někdo během hostiny zeptal.
„Žádný příběh si vymýšlet nemusíme,“ řekla jsem. „Všichni budou znát pravdu.“
„Dobře.“
Pak se na mě pozorně podíval.
„Nemusíte se přede mnou přemáhat ani mě bavit. Jestli je pro vás příprava příliš náročná, můžu přijít až v den svatby a splnit přesně to, na čem jsme se dohodli.“
Měla jsem pocítit úlevu.
Místo toho jsem se zeptala na věc, která mě od chvíle, kdy jsem mu napsala, nepřestávala pronásledovat.
„Připadám vám ubohá?“
Zavrtěl hlavou bez sebemenšího zaváhání.
„Ne.“
„Vůbec?“
„Ani trochu.“
Pokusila jsem se o úsměv.
„Pak jste asi opravdu velmi dobrý herec.“
Jakub se mi podíval přímo do očí.
„Teď ale nic nehraju.“
Tou jedinou větou prolomil obranu, kterou jsem kolem sebe od Martinova odchodu držela silou vůle.
Během následujícího týdne k nám přišel ještě třikrát.
Jednou jsme společně prošli celý obřad, aby věděl, kde má stát a co má dělat.
Podruhé jsme nacvičovali tanec.
Po první chemoterapii jsem měla pocit, že mi moje vlastní nohy přestaly patřit. Jakub však zůstával trpělivý. Nechal mě odpočívat pokaždé, když se mi zatočila hlava, a nikdy nedal najevo, že ho zdržuji.
Při třetí návštěvě jsme žádný plán neměli.
Sedli jsme si na zadní verandu rodičovského domu.
Večer byl klidný. Ze zahrady voněla posekaná tráva a z kuchyně k nám doléhal tlumený zvuk nádobí.
Dlouho jsme mlčeli.
Pak jsem mu řekla něco, co jsem nedokázala přiznat ani rodičům.
„Bojím se.“
Jakub se ke mně nepatrně otočil.
„Čeho nejvíc?“
Dívala jsem se před sebe.
„Že už se na mě nikdy nikdo nepodívá jinak než se soucitem.“
Nesnažil se mě okamžitě opravit.
Neřekl, že jsem statečná.
Nesliboval mi zázrak.
Nenabídl žádnou z těch vět, které lidé vyslovují hlavně proto, aby sami nemuseli chvíli sedět vedle cizího strachu.
Po nějaké době tiše řekl:
„Soucit, který vyrůstá z opravdové lásky, není to nejhorší, co může člověka potkat.“
Tehdy jsem jeho slovům ještě úplně nerozuměla.
Později jsem zjistila, že herectví ve skutečnosti nikdy nebylo jeho povoláním.
Dva dny před svatbou jsem se ho zeptala, jaká role ho mohla připravit na něco tak neobvyklého.
Poprvé se přede mnou skutečně usmál.
Nebyl to zdvořilý úsměv pro klientku.
Usmály se mu i oči.
„Asi bych vám měl říct pravdu dřív, než se některá z vašich tet začne vyptávat, v jakých filmech mě mohla vidět.“
Čekala jsem, co přijde.
„Pracoval jsem v hospici.“
Najednou do sebe všechny drobnosti zapadly.
Jeho klid.
Způsob, jakým dokázal mlčet.
To, že se nezalekl mé nemoci.
I pohled člověka, který zná význam slov, jež ostatní raději nevyslovují.
„Odešel jsem před půl rokem,“ pokračoval. „Během krátké doby zemřelo příliš mnoho lidí, na kterých mi záleželo.“
Něco se ve mně sevřelo.
„Takže jste z mého e-mailu pochopil…“
Přikývl.
„Vím, co se obvykle skrývá za slovem nevyléčitelná.“
Dlouho jsem se na něj dívala.
„A proč jste tedy v herecké agentuře?“
Lehce pokrčil rameny.
„Patří mojí sestřenici. Občas mě přidá do nabídky, když potřebuje někoho, kdo si oblékne oblek a zvládne vystupovat před lidmi bez trémy.“
Rozesmála jsem se.
Byl to první opravdový smích od chvíle, kdy Martin odešel.
„Takže jsem si omylem najala bývalého pracovníka hospice, který předstírá, že je herec.“
„Dá se to tak říct.“
Jeho úsměv však rychle zmizel.