— Dal jsem mu kontakt na hotelové služby. Řekl jsem mu, co by Eliška chtěla zažít. On si pak všechno domluvil přímo a sám to zaplatil.
Cítila jsem, jak se ve mně vztek mísí se strachem.
— Přivedl jsi cizího člověka do poslední cesty naší dcery a nic jsi mi neřekl.
— Nevěděl jsem, jestli mu můžu věřit.
— Tak proč jsi ho sem vůbec pouštěl?
Martin pohlédl k hotelu.
Jaroslav pořád stál u stolu. Ani se nepokusil přiblížit.
— Chtěl přijet už na začátku.
— Cože?
— Řekl jsem mu ne. Řekl jsem, že jedině ty máš právo rozhodnout, jestli se někdy s Eliškou setká.
— Jenže teď tady je.
Martin pomalu přikývl.
— Včera večer mi znovu zavolal. Řekl, že nedokáže žít s vědomím, že nechal zmizet poslední možnost, aniž by tě alespoň osobně požádal.
Stále jsem na něj zírala.
Pak dodal větu, která mi vzala všechen vzduch z plic.
— Protože Eliška už možná moc času nemá.
Mlčela jsem.
Martin si přejel rukou přes oči.
— Pořád jsem přemýšlel o tom, jak čekáme na nějaký správný okamžik. Na chvíli, kdy bude všechno jednodušší a klidnější. Jenže takový okamžik možná nikdy nepřijde. Dovolil jsem mu přijet jen sem do hotelu. Nic jsem mu neslíbil. Žádné setkání. Žádné představení. Nic, dokud ty a Eliška neřeknete ano.
— Měl jsi mi to říct ještě předtím, než sedl do letadla.
— Ano.
— Neměl jsi právo rozhodnout to za mě.
— Vím.
— Tak proč jsi to udělal?
Martinovi se zalily oči slzami.
— Protože jsem se bál, že budeme všichni čekat na dokonalou chvíli tak dlouho, až už žádná další nebude.
Podívala jsem se přes jeho rameno.
Jaroslav stále čekal.
Nepřibližoval se. Nemával. Nesnažil se upoutat naši pozornost.
Jen tam stál.
— Jsem na tebe strašně naštvaná.
Martin přikývl.
— Já vím.
— To, že jsi ho našel, možná opravdu vzniklo z lásky k Elišce. Ale přivézt ho sem bez mého vědomí jsi neměl právo.
— Máš pravdu.
— A tohle mezi námi není vyřešené.
— Není.
Než jsem stačila pokračovat, ozval se za námi známý slabý hlas.
— Proč tady všichni tak šeptáte?
Otočili jsme se.
Eliška seděla v invalidním vozíku u hotelového vchodu. Pořád měla pyžamo. Vedle ní stál zaměstnanec hotelu a za nimi vyšla Lenka.
Martin k ní okamžitě zamířil.
— Ty máš ležet.
Eliška se zamračila.
— Probudila jsem se a nikdo tam nebyl.
Lenka rychle vysvětlila:
— Když se probudila, zavolala na recepci. Poslali jsme nahoru kolegu a pomohl jí dolů.
Znovu jsem se podívala směrem k terase.
Jaroslav tam stále stál.
Nebyla jsem připravená Martinovi odpustit.
Upřímně řečeno, nebyla jsem připravená ani pochopit, co udělal.
Ale v tu chvíli už nešlo jen o mě a o něj.
To rozhodnutí patřilo Elišce.
Vrátili jsme se do pokoje.
Sedla jsem si s ní na postel a vytáhla z obálky starou fotografii, kterou tam Martin vložil.
Na snímku stál Jaroslav vedle desetiletého Petra.
Eliška se na fotografii dlouho dívala.
Pak jemně přejela prstem po Petrově obličeji.
— Má moje oči.
Polkla jsem.
— Ano.
— Kdo je ten pán vedle něj?
— Petrův tatínek. Tvůj biologický dědeček. Jmenuje se Jaroslav.
Eliška znovu prohlížela fotografii.
— On se se mnou chce setkat?
— Ano.
— Hodně?
— Hodně.
Chvíli mlčela.
— A ty chceš, abych se s ním setkala?
To byla možná nejtěžší otázka celého rána.
Musela jsem se přinutit odpovědět tak, aby moje vlastní zlost nerozhodovala za ni.
— Chci, aby ses rozhodla sama.
Eliška se otočila k Martinovi.
— To ty jsi ho sem přivezl?
Martin přikývl.
— Já jsem mu zavolal. A měl jsem to mamince říct hned.
Eliška chvíli přemýšlela.
— Je hodný?
Martin se podíval na fotografii.
— Myslím, že ano. Ale ty mu nic nedlužíš, Eliško. Nemusíš se s ním setkat jen proto, že přijel.
Znovu sklopila oči k obrázku.
Po chvíli řekla:
— Já ho chci vidět.
Jaroslav nevstoupil do pokoje s obrovskou kyticí.
Nepřinesl drahý dárek.
Neměl připravený dlouhý proslov.
V ruce držel jen malou dřevěnou hrací skříňku.
Položil ji Elišce na klín.
— Patřila tvému tatínkovi.
Eliška opatrně otevřela víčko.
Pokojem se rozezněla tichá jednoduchá melodie.
Dlouho ji poslouchala.
Pak se podívala na Jaroslava.
— Jaký byl, když mu bylo deset?
Jaroslav se usmál skrz slzy.
— Miloval lívance. Nesnášel zavazování tkaniček. A jednou se rozhodl, že si v koupelně nechá žábu.
Eliščiny oči se rozzářily.
— Opravdovou žábu?
— Bohužel úplně opravdovou.
Eliška se poprvé toho rána zasmála.
— A co se stalo?
Jaroslav se také usmál.
— Tvoje babička zakřičela tak hlasitě, že ji snad slyšel celý dům. Žába utekla a několik hodin jsme ji hledali. Nakonec jsme ji našli v koši s prádlem.
Eliška se smála.
A tehdy jsem pochopila, že tahle obyčejná vzpomínka pro ni znamená víc než jakýkoli dokonale připravený proslov.
Jaroslav jí nedával vysvětlení.
Dával jí kousek otce, kterého nikdy neměla možnost poznat.
Po nějaké době navrhl, že nám zaplatí změnu letenek a ještě jednu noc v hotelu.
Moje první reakce byla odmítnout.
Čistě z principu.
Jenže Eliška se podívala na mě a zeptala se:
— Mohli bychom ještě jednou k oceánu?
V tu chvíli princip přestal být tak důležitý.
Zavolala jsem doktorce Novotné.
Popsala jsem jí Eliščin stav a zeptala se, jestli by jeden den navíc mohl být nebezpečný.