Po několika otázkách nám řekla, že pokud se Eliščin stav nezhorší a budeme ji šetřit, další den by pro ni neměl představovat významné riziko.
Jaroslav změnil naše letenky a prodloužil pobyt o jednu noc.
Odpoledne jsme znovu vyrazili k pobřeží.
Tentokrát šel Jaroslav po jedné straně Eliščina plážového vozíku a Martin po druhé.
Společně ji dovezli až k hranici vody.
Eliška zvedla nohy a čekala.
První vlna nedosáhla dost daleko.
Druhá také ne.
Pak přišla třetí.
Studená voda jí přejela přes chodidla.
Eliška zalapala po dechu.
A vzápětí se rozesmála tak hlasitě, že se za ní otočili lidé o kus dál.
— Je studená!
Jaroslav se začal smát s ní.
Martin si přidřepl vedle vozíku a nenápadně si otřel oči.
Dívala jsem se na ně a nevěděla, jestli mám plakat, nebo se usmívat.
O něco později Eliška odpočívala pod slunečníkem a já stála několik kroků od ní s Jaroslavem.
Dlouho jsme mlčeli.
Nakonec jsem promluvila první.
— Jeden den nevrátí roky, které jsme ztratili.
Jaroslav sklopil hlavu.
— Já vím.
— Pořád se na vás zlobím.
— Máte na to právo.
— A pořád si myslím, že jste tehdy mohl udělat víc.
— Mohl.
Nebránil se.
Nevysvětloval mi, že jsem něco špatně pochopila.
Jen to přijal.
Podívala jsem se k Elišce.
Držela hrací skříňku na klíně.
— Ale ona má právo něco o Petrovi vědět.
Jaroslav se podíval stejným směrem.
— Jestli mi dovolíte, řeknu jí všechno, co si ještě pamatuju.
O kus dál stál Martin.
Naše oči se na chvíli setkaly.
To, co udělal, jsme neměli vyřešené.
Láska k Elišce mu nedávala právo obejít mě.
Tohle jsme si mezi sebou ještě museli vyříkat.
Ale ne ten den.
Ten den patřil Elišce.
Těsně před západem slunce požádala jednoho zaměstnance hotelu, který nám pomáhal na pláži, aby nás vyfotil.
Postavili jsme se za její vozík.
Martin na jednu stranu.
Já doprostřed.
Jaroslav zůstal nejdřív o několik kroků dál.
Eliška si ho všimla.
Ukázala na něj prstem.
— Dědo, pojď sem.
Jaroslav znehybněl.
Bylo vidět, že to oslovení nečekal.
Eliška pak ukázala na Martina a nakonec na mě.
— Všichni k sobě.
Zaváhala jsem.
Eliška se zamračila.
— Prosím.
Jaroslav se pomalu postavil vedle nás.
Všichni jsme působili trochu rozpačitě. Nevěděli jsme, kam dát ruce ani kam přesně se dívat.
Nakonec jsem se Elišky zeptala:
— Proč chceš, abychom tam byli úplně všichni?
Usmála se.
— Protože chci mít na fotce všechny, kteří sem přijeli kvůli mně.
Muž s fotoaparátem nás požádal, abychom se podívali do objektivu.
Za Eliškou se na vodě odráželo poslední světlo dne.
Martin stál vedle mě.
Jaroslav jen kousek od něj.
Mezi námi zůstávaly roky bolesti, nevyřčených výčitek, chybných rozhodnutí a věcí, které se nedaly napravit jedním setkáním ani jednou fotografií.
Ale Eliška se usmívala.
A když muž stiskl spoušť, poprvé po velmi dlouhé době se nikdo z nás nehádal.