Pomohli i naši přátelé. Někteří nám věnovali body z věrnostních programů na letenky. Jedna nadace přispěla Elišce na vstup do parku. Našli jsme bezbariérový hotel a podařilo se zajistit dopravu, kterou zvládala i s vozíkem.
Nevím, jak přesně jsme všechny peníze a pomoc poskládali dohromady.
Ale podařilo se nám odjet.
A během pěti dnů se Eliška smála víc než za celý předchozí rok.
Při snídani s pohádkovými postavami si k ní Popelka přisedla a zeptala se:
— Co se ti tady zatím líbilo nejvíc?
Eliška se na ni vážně podívala.
— Vy.
Popelka se usmála.
— To je moc milá odpověď.
Eliška chvíli přemýšlela.
— A lívance.
Popelka se rozesmála.
— Tak to je ještě lepší odpověď.
Fotograf nás pak vyfotil před zámkem.
Martin koupil jednu vytištěnou fotografii, přestože jsem věděla, že teď počítáme každé euro.
Podívala jsem se na něj.
— Vážně?
Přitiskl fotografii k hrudi.
— Tu potřebujeme.
Večer ji Eliška držela dlouho v rukou a prohlížela si nás všechny před osvětleným zámkem.
Další část jejího přání byla oceán.
Na pláži pro nás byl připravený bezbariérový přístup přes písek a speciální plážový vozík se širokými koly.
Byla jsem přesvědčená, že Martin před cestou našel nějaký program pro nemocné nebo zdravotně postižené návštěvníky.
Společně jsme Elišku dostali skoro až k vodě.
Zvedla nohy z opěrek a čekala.
Přiběhla vlna.
Zpomalila.
A ustoupila jen pár centimetrů před jejími chodidly.
Eliška se zatvářila zklamaně.
— Zítra to zkusím znovu.
Opatrně jsem jí připomněla:
— Ráno odjíždíme.
Úsměv z její tváře zmizel.
Martin si k ní přidřepl.
— Tak sem přijdeme hodně brzy.
Tu noc Eliška usnula s fotografií před zámkem přitisknutou k hrudi.
Poslední ráno ještě spala v hotelovém pokoji. Vedle polštáře ležela její čelenka s oušky Minnie.
Martin odešel skládat zavazadla do kufru půjčeného auta a já sjela dolů na recepci, abych vyřídila odjezd.
Vedoucí hotelu, která se jmenovala Lenka, zadala do počítače číslo našeho pokoje.
Pak se zarazila.
Podívala se na obrazovku ještě jednou, potom na mě.
Nakonec se sklonila pod pult a vytáhla zalepenou obálku.
Položila ji přede mě a přes prosklené dveře se podívala ven, kde Martin nakládal kufry.
Výraz v její tváři se změnil tak náhle, že se mi sevřel žaludek.
— Stalo se něco?
Lenka chvíli váhala.
— Promiňte. Myslela jsem, že o tom už víte.
— O čem?
Naklonila se blíž a ztišila hlas téměř do šepotu.
— Jistý muž jménem Jaroslav zaplatil vaší rodině dvě služby. Dnes ráno přijel do hotelu a čeká na terase. Váš manžel nám řekl, že s vámi nejdřív musí mluvit a že teprve potom se rozhodne, jestli k nějakému setkání vůbec dojde.
Prsty se mi sevřely kolem obálky.
— Kdo je Jaroslav?
Lenka se zadívala směrem k terase u restaurace.
— Říkal, že až ho uvidíte, budete vědět.
Otočila jsem hlavu.
U jednoho stolku seděl starší muž.
V rukou držel naši fotografii před pohádkovým zámkem.
Okamžitě jsem ho poznala.
Jaroslav.
Petrův otec.
Naposledy jsem ho viděla na Petrově pohřbu.
Stál tehdy na druhé straně hrobu a za celý obřad se na mě ani jednou nepodíval.
Po Eliščině narození jsme si nějakou dobu psali.
Hned v prvním dopise mě obvinil, že mu úmyslně bráním vídat Petrovo dítě.
Odpověděla jsem mu, že během mého těhotenství nezavolal ani jednou. Nezeptal se, jak se mám, jestli něco nepotřebuji ani zda nám může pomoci.
Jaroslav tvrdil, že ho smutek po smrti jediného syna zlomil natolik, že nedokázal s nikým mluvit.
Napsala jsem mu, že svůj žal používá jako pohodlnou omluvu.
Další dopisy byly stále ostřejší.
Já byla přesvědčená, že on Elišku odmítl.
On byl zase přesvědčený, že jsem ji před ním ukryla já.
Nakonec jsme si přestali psát úplně.
Celé roky jsem žila s přesvědčením, že Jaroslav o vlastní vnučku nestojí.
A on celou tu dobu věřil, že jsem to já, kdo mu zakázal přiblížit se k ní.
Prošla jsem halou a otevřela dveře na terasu.
Jakmile mě Jaroslav spatřil, okamžitě vstal.
— Jano…
— Co tady děláte?
Vypadal starší, než jsem si ho pamatovala.
— Zavolal mi Martin.
Otočila jsem se tak prudce, až se mi zatočila hlava.
K autu jsem došla téměř během.
Martin mě uviděl přicházet a okamžitě pochopil.
— Jano, nech mě to vysvětlit.
— Ty jsi sem pozval Jaroslava?
Na okamžik zavřel oči.
— Ano.
— Kontaktoval jsi ho za mými zády?
— Ano.
— A nechal jsi ho platit Eliščinu cestu?
— Jen snídani a vybavení na pláži.
— Tady vůbec nejde o peníze!
Martin ztišil hlas.
— Když jsem hledal Eliščin rodný list kvůli cestovním dokladům, našel jsem vaše staré dopisy.
Zírala jsem na něj.
— Ty jsi je četl?
— Jen ten poslední.
— A pak ses rozhodl mu zavolat, aniž bys mi o tom řekl?
— Ano.
Pro mě byl poslední dopis jen dalším pokračováním dávné hádky.
Martin si v něm však všiml věty, kterou jsem se kdysi rozhodla ignorovat.
— Jaroslav tam napsal, že mu můžeš zavolat, až bude Eliška sama připravená, — řekl Martin. — Nechal tam i telefonní číslo.
— A tys mu zavolal bez mého svolení.
— Ano.
— Řekl jsi mu, kam jedeme?
— Řekl jsem mu o cestě. Nabídl, že zaplatí něco, co by Elišce udělalo radost.
— Jak se vůbec dostal k té pláži a ke snídani?