O patnáct minut později vyšla z ložnice úplně jiná žena. Nebyla to uštvaná hospodyně, která má v ruce nůž na krájení chlebíčků. Nebyla to provinilá manželka, od níž se čeká, že okamžitě napraví cizí selhání. Byla klidná, krásná a dokonale soustředěná. Žena, která přesně ví, kolik stojí její čas, její práce i ona sama.
Vzala telefon a otevřela aplikaci jedné z drahých pražských restaurací, kterou její firma občas využívala při pracovních večeřích. Několika rychlými doteky objednala ústřice, tuňákový tatarák, rib-eye steaky připravené podle jednotlivých preferencí, několik vybraných salátů a dezerty.
Platba proběhla okamžitě.
Z jejich společného účtu, na který byla napojena Petrova karta.
Částka byla působivá.
Jana schovala telefon, zhluboka se nadechla, narovnala záda a zamířila do obývacího pokoje.
Rozhovor tam mezitím běžel naplno. Petr právě Karlovi sebevědomě vysvětloval své představy o změnách v oddělení.
— …a podle mě musíme podstatně optimalizovat náklady na logistiku, — vykládal zaníceně. — Dokonce už mám připravený první návrh…
Janiny kroky téměř nebylo slyšet. Přesto její příchod působil, jako kdyby někdo náhle rozsvítil.
Zastavila se ve dveřích a klidně položila ruku na rám.
— Dobrý večer.
Její hlas byl tichý, pevný a dokonale vyrovnaný.
Rozhovor okamžitě ustal.
Karel, seriózní muž v dobře padnoucím obleku, překvapeně zvedl obočí. Lucie, výrazná tmavovláska, trochu přimhouřila oči a hodnotícím pohledem sjela Janiny smaragdové šaty.
Nejvýmluvnější však byl Petr.
Doslova mu poklesla čelist.
Zřejmě čekal unavenou a provinilou manželku, která přiběhne s talířem improvizovaných chlebíčků a začne hostům poslušně posluhovat. Místo toho před ním stála žena, která v tu chvíli vypadala jako skutečná majitelka nejen bytu, ale celé situace.
— Ach… tady je moje… Jana, — vykoktal Petr a nervózně polkl.
— Těší mě, — řekla Jana.
Přistoupila ke Karlovi a podala mu ruku stejně sebejistě jako při pracovním jednání. Žádné rozpačité společenské úsměvy. Hned od začátku nastavila vlastní tón.
— Karle, hodně jsem o vás slyšela.
Karel její podanou ruku pevně a s respektem stiskl.
— Nápodobně, Jano. Petr o vás vyprávěl jako o opravdové strážkyni domácího krbu.
Jana krátce pohlédla na svého manžela. V očích jí na zlomek vteřiny problesklo cosi nebezpečného.
— Petr má někdy rád hezky znějící formulace, — usmála se mírně a posadila se do křesla naproti Lucii. — Můj příspěvek k domácí pohodě většinou spočívá v tom, že mezi uzávěrkou čtvrtletní bilance a začátkem auditorské kontroly stihnu objednat úklidovou službu.
Petr viditelně zbledl.
Lucie zmateně zamrkala.
— Auditorské kontroly? — zopakoval Karel. — Já myslel, že vy…
— Pracuji jako seniorní auditorka v poradenské skupině, — vysvětlila Jana klidně a elegantně si přehodila nohu přes nohu. — Zabývám se mimo jiné podnikovými fúzemi. Víte, ve firemních dokumentech se někdy objeví opravdu pozoruhodné věci. Lidé rádi vydávají přání za skutečnost. Přivlastňují si zásluhy někoho jiného, skrývají skutečné náklady, přikrášlují výsledky. Jenže čísla mají jednu výhodu. Na rozdíl od lidí neumějí lhát. Dříve či později z nich pravda stejně vyjde najevo.
Formálně mluvila o své práci.
Petr však rozuměl každému jedinému slovu.
Seděl strnule v křesle a tak silně svíral sklenku, až mu zbělely klouby na prstech.
— To je zajímavé, — pokusila se Lucie znovu získat půdu pod nohama. — I když to musí být asi strašná nuda. Celý den jen čísla. Žádná kreativita.
— Kreativita začíná tam, kde končí neschopnost, Lucie, — odpověděla Jana s tak jemným úsměvem, že druhé ženě chvíli trvalo, než pochopila, jak elegantně ji právě usadila. — Když se vám podaří zachránit klientskou firmu před mnohamilionovou pokutou kvůli něčí nedbalosti třeba v obchodním oddělení, člověk si připadá skoro jako umělec.
Karel se hlasitě zasmál.
Bylo zřejmé, že ho tahle klidná, chytrá a pohotová žena baví.
— Petře, vy jste ale skromný! — obrátil se na svého podřízeného. — Říkal jste, že vaše žena jen dělá nějaké papíry. A přitom máte doma finančního žraloka!
— Můj muž je obecně velmi skromný člověk, — řekla Jana a podívala se přímo na Petra. — A také velmi úsporný. Třeba tahle rekonstrukce, kterou jste před chvílí chválili… Petr se skromně nezmínil, že jsem celý projekt od začátku do konce řídila já. Ale nechci mu upírat zásluhy. Zapojil se také. Vybral rohožku do předsíně.
V místnosti se rozhostilo hutné ticho.
Lucie pootevřela ústa, ale nevydala ze sebe ani slovo.
Petrovi vyrazily do tváře rudé skvrny. Zkusil něco namítnout, obrátit všechno v žert, ale hlas ho neposlechl.
— Jano, proč… To jsou přece naše soukromé věci, — zamumlal.
— Nevšímejte si toho, máme takový rodinný humor, — obrátila se Jana znovu k hostům a nedala Petrovi prostor převzít rozhovor. — Už asi máte hlad. Petr mi dnes připravil malé překvapení. O vaší návštěvě mi zapomněl říct. Možná si chtěl ověřit, jak dobře zvládám krizové situace.
Na okamžik se odmlčela a sledovala, jak se manželovo ponížení proměňuje v čím dál viditelnější stud.