— Protože si ale vážím času i kvality, nehodlala jsem strávit večer pokusem vykouzlit slavnostní menu z prázdné lednice. Objednala jsem večeři z Bellevue. Kurýr by měl každou chvíli dorazit. Doufám, že máte rádi mořské plody?
Karlův výraz se během několika minut změnil z překvapení v pochopení a následně v otevřený respekt.
— Bellevue? Výborná volba. Vy jste pozoruhodná žena, Jano. Petr má velké štěstí.
Zbytek večera už probíhal zcela podle Janiných pravidel.
Když dorazil kurýr, bez nervozity a zmatku připravila stůl. Brzy na něm stály ústřice, saláty, tatarák, steaky i dezerty. Jana se s Karlem bavila jako rovný s rovným. Mluvili o ekonomice, situaci na trhu, investicích a podnikových rizicích.
Lucie rychle pochopila, že vedle Jany její obvyklé efektní poznámky působí poněkud prázdně, a postupně většinu času mlčela a jen vidličkou posouvala po talíři zbytky tataráku.
Petr seděl celý večer jako na žhavém uhlí.
Opakovaně se snažil vstoupit do hovoru, vrátit pozornost k sobě a znovu vytvořit obraz sebevědomého pána situace. Jenže Karel nyní mnohem pozorněji naslouchal jeho ženě.
Legenda o úspěšném živiteli a nenáročné domácí manželce se rozpadla na malé střepy.
Před šéfem už neseděl muž, který doma všechno zařizuje a finančně zabezpečuje svou ženu. Seděl tam člověk, jenž si bez zaváhání připsal cizí zásluhy a zároveň nebyl schopen své manželce včas říct, že pozval hosty na večeři.
Přesně ve deset Karel vstal od stolu.
— Děkuji za skvělý večer, Jano. Večeře byla výborná. A rozhovor ještě lepší.
— Přijďte zase, Karle. Zajímavé společnosti si vždycky vážím, — odpověděla Jana zdvořile.
Petr šel hosty vyprovodit.
Jakmile se za nimi zavřely dveře, byt naplnilo těžké, téměř bouřkové ticho.
Jana stála u okna v obývacím pokoji a dívala se na noční světla města.
Necítila lítost.
Ani strach.
Jen podivnou, téměř opojnou lehkost.
Za zády zaslechla Petrovy kroky.
— Ty… ty vůbec chápeš, co jsi provedla?! — hlas se mu třásl potlačovaným vztekem. — Ponížila jsi mě! Před mým šéfem! Před Lucií! Zničila jsi mi pověst!
Jana se pomalu otočila. Smaragdové šaty se jemně leskly ve světle lampy na stěně.
— Svou pověst sis zničil sám, Petře. Ve chvíli, kdy ses rozhodl použít mě jako schod, na který si stoupneš, abys před ostatními vypadal vyšší.
— Já jsem jen chtěl udělat dobrý dojem! — vykřikl. Zbytky sebeovládání ho opouštěly. — Mohla jsi mi prostě pomoct! Co by ti udělalo, kdybys jeden večer byla normální manželka?!
— Normální manželka? — Jana zavrtěla hlavou. — Tiché příslušenství k tvému egu? Kulisa ve hře, kde jsi jediný hlavní hrdina? Lhal jsi jim, Petře. Tvrdil jsi, že mě živíš. Tvrdil jsi, že nedělám nic důležitého. Znevážil jsi mou práci, moje peníze, můj podíl na tomhle bytě i mě samotnou. A víš, co je na tom nejhorší? Ne že jsi lhal. Ale že jsi své vlastní pohádce začal věřit. Tak dlouho používáš všechno, co vytvářím, že už sis namluvil, že ti to patří automaticky.
— Ty ses snad zbláznila! — vybuchl. — A mimochodem, tu večeři jsem zaplatil já! Přišlo mi upozornění z banky. Víš vůbec, kolik jsi utratila za jídlo?!
— Neboj se.
Jana přešla ke stolu, vzala sklenku se zbytkem vína a pomalu se napila.
— Ber to jako cenu za dnešní odhalení. A zítra ti tu částku pošlu ze svého účtu. Nemám ráda dluhy.
Položila sklenku zpátky na stůl.
— Požádám o rozvod, Petře.
Petr ztuhl.
Vztek z jeho tváře nejprve zmizel a nahradil ho úžas. Potom přišel skutečný strach.
— Jaký rozvod? Jano, kvůli jednomu nepovedenému večeru? Kvůli pár větám, které jsem řekl?
— Ne. Ne kvůli jedinému večeru. Tahle večeře byla jen poslední kapka. Už nechci být tvůj zdroj. Nechci být pořád ta pohodlná, která všechno zvládne, všechno zaplatí, všechno zařídí a ještě bude mlčet. Chci přijít domů, obléct si svůj oblíbený župan a nemuset čekat, že mě někdo sjede jako služku jen proto, že nevypadám dost reprezentativně pro jeho hosty. Chci žít s člověkem, který je na mě hrdý, ne s někým, kdo moje úspěchy schovává, aby vedle nich nebyly vidět jeho vlastní komplexy.
— A kdo tě asi bude chtít s těmi tvými ambicemi?! — vykřikl v zoufalství a sáhl po manipulaci, která mu dřív tolikrát fungovala.
Jana se na něj chvíli dívala.
— Já, Petře. Především já sama. A to mi úplně stačí.
Prošla kolem manžela, který zůstal stát uprostřed obýváku, a odešla do ložnice.
Zavřela za sebou dveře.
Svlékla smaragdové šaty, pečlivě je pověsila zpátky do skříně a potom vytáhla svůj starý, měkký meruňkový župan.
Zabalila se do něj a utáhla pásek.
Poprvé po velmi dlouhé době se zhluboka nadechla, aniž by ji něco svíralo na hrudi.
Zítřek nebude snadný.
Bude muset najít právníka a řešit rozdělení majetku, včetně bytu, kterým se Petr tak rád chlubil jako vlastním úspěchem. Bude třeba sbalit věci. Přijdou hádky, prosby a přemlouvání. Možná také výhrůžky.
Ale to všechno bude až zítra.
Teď byl pátek.
A Jana se konečně cítila doma.
V bezpečí.
Svobodná, šťastná a silnější, než si ještě ráno dokázala představit.
Přešla k toaletnímu stolku, vzala vatový tamponek a pomalu, téměř obřadně začala stírat červenou rtěnku.
Představení skončilo.
Skutečný život právě začínal.