Nejdřív jsme zamířili do pánského kadeřnictví. Zatímco se kadeřník věnoval jeho vlasům, Martin seděl téměř bez hnutí a nechával změnu prostě proběhnout. S údivem jsem sledovala, jak se neupravené prameny mění v čistý, upravený střih.
— Je to zvláštní pocit, — zamumlal, když se prohlížel v zrcadle.
— Zvláštní příjemně, nebo spíš nepříjemně? — poškádlila jsem ho.
— Rozhodně příjemně, — odpověděl s drobným úsměvem.
Když jsme pak prošli několika obchody a vybrali mu nové oblečení, vypadal už téměř jako úplně jiný člověk.
Sváteční večeře u rodičů začala překvapivě dobře. Máma i táta měli radost, že se s Martinem konečně seznamují, a já skoro fyzicky cítila maminčinu spokojenost. Dívala se na mě s hrdostí a poprvé po dlouhé době se nemusela ptát, jestli je v mém životě nějaký muž.
Martin svou roli zvládal dokonale. Byl zdvořilý, pozorný a v hovoru působil přirozeně a šarmantně. Postupně jsem se přestávala hlídat. Začínala jsem věřit, že můj absurdní plán skutečně vyšel.
— Martin, že ano? — zeptala se máma s širokým úsměvem. — Vy mi ale někoho připomínáte. My jsme se už někdy neviděli? Nebo jsem vás snad zahlédla v televizi?
Lehce se zasmála, jako by šlo jen o obyčejný žert.
Martin zdvořile zavrtěl hlavou.
— To si nemyslím. Asi mám jen takový typ obličeje.
Táta se pobaveně usmál.
— Jestli vás dávají v televizi, měl bych se na ni asi dívat pozorněji.
— A přece jen, Martine, — pokračovala máma, — čemu jste se věnoval, než jste poznal Terezu? Podnikání?
Martin se odmlčel. Na mámu se zadíval o něco déle, než bylo přirozené. Teprve potom odpověděl.
— Ano, podnikal jsem, — pronesl tiše. V jeho hlase se však náhle objevil tón, který tam předtím nebyl. — Ale asi před pěti lety se můj život úplně změnil.
V břiše se mi sevřel uzel.
Počkat. Tohle přece nebylo součástí naší dohody.
Rychle jsem po něm střelila pohledem v naději, že pochopí, co mu naznačuju. Jenže Martin pokračoval.
— Stala se nehoda. Autonehoda. A ta mi… obrátila život naruby.
O ničem takovém jsme se předem nebavili.
Máma náhle zbledla. Prsty sevřela ubrus tak pevně, až jí zbělely klouby. Z její tváře zmizela veškerá lehkost. Vypadala, jako by si právě v hlavě spojila dvě věci, které už dávno spojit nechtěla.
— Autonehoda? — zopakovala.
Z hlasu jí zmizelo veškeré teplo.
— To je… smutné.
Táta se k ní znepokojeně naklonil.
— Jano, je ti dobře?
Jako by ho vůbec neslyšela.
— Ne každý přece vyvázne z nehody bez následků, že?
Martin ani nemrkl. Klidně se napil vína.
— Není to člověk pro tebe, — vyhrkla máma náhle. Hlas se jí třásl vztekem.
Zůstala jsem na ni zírat. Táta vytřeštil oči a vidlička mu zůstala viset v půli cesty k ústům.
Martin pomalu odložil sklenku.
— Omluvte mě. Na chvíli půjdu ven.
Jakmile odešel, otočila jsem se k matce.
— Co to mělo znamenat? Nic ti neudělal!
— Něco musíš vědět, Terezo, — začala a ztišila hlas, jako by se bála, že ji někdo uslyší. — Před pěti lety jsem měla autonehodu.
Odmlčela se.
— Bylo to pozdě večer na silnici za městem. Nikde nikdo, žádní svědci. Muž, kterého jsem tehdy srazila… byl Martin.
Měla jsem pocit, jako by se mi propadla podlaha pod nohama.
— Cože?
— Ten tvůj Martin, — řekla hořce, — měl tehdy v těle léky. Trvala jsem na tom, aby se nechal vyšetřit, ale odmítl. Nikdo neviděl, jak se to opravdu stalo, a tak jsem se rozhodla, že ho nebudu žalovat. Ale musíš mi věřit, Terezo… je nebezpečný. Nemůžeš mu důvěřovat.
Martin? Pod vlivem léků?
Několik vteřin jsem nebyla schopná nic říct.
— Musím si s ním promluvit.
Našla jsem ho venku u plotu. Díval se do chladné noční tmy. Tvář měl klidnou, ale v očích mu ležel smutek, který se nedal skrýt.
— Martine, — oslovila jsem ho tiše.
Promluvil pomalu, jako by každé slovo nejprve pečlivě zvážil.
— Jmenuju se Martin Horák. Ano, byl jsem tehdy při té nehodě. Tu noc jsem bral uklidňující léky. Lékař mi je předepsal kvůli úzkostem po smrti manželky. Ale jel jsem opatrně.
Sáhl do kapsy a vytáhl drobný, obyčejný prsten.
— Jsi první žena od smrti mé manželky, které jsem chtěl dát něco, co pro mě opravdu něco znamená. Byl to její prsten. Děkuju ti za tu večeři, Terezo. Bylo to… víc, než jsem si zasloužil.
Vložil mi prsten do dlaně, krátce přikývl a obrátil se k odchodu.
— Počkej, — vydechla jsem, ale moje slova se ztratila v chladném nočním vzduchu.
Ještě dlouhou chvíli jsem stála venku a dívala se na prsten sevřený v ruce. Když jsem se vrátila do domu, máma na mě čekala.
— Neřekla jsi mi všechno, že ne? — vyjela jsem na ni.
Těžce si povzdechla.
— Ne. Neřekla. Té noci jsem taky jela příliš rychle. Já… bála jsem se, Terezo.
Podívala jsem se jí přímo do očí.
— Myslíš, že stojí za to ho dohnat?
Odpověď jsem viděla v jejím pohledu. Ano.
Jenže už bylo příliš pozdě.
Nedokázala jsem na Martina přestat myslet. Vracela se mi jeho slova, nehoda, ztráta manželky i tíha, kterou si v sobě nesl celé ty roky. Nedávalo mi to pokoj.
Nakonec jsem podala inzerát do místních novin. Byl prostý a přímočarý:
„Martine Horáku, jestli tohle čtete, prosím, přijďte za mnou do restaurace, kde jsme spolu byli naposledy. Budu tam chodit každý večer. Tereza.“