Připadala jsem si trochu hloupě. Netušila jsem, jestli se mu výtisk vůbec dostane do rukou. A i kdyby ano, neměla jsem jistotu, že mě bude chtít znovu vidět. Přesto jsem to musela zkusit. Mezi námi zůstalo příliš mnoho nevyřčeného.
Den po zveřejnění inzerátu jsem přišla do restaurace s předstihem. Minuty se táhly a s každou další jsem víc pochybovala.
Možná si toho nevšiml. Možná si toho všiml, ale nepřijde.
Právě ve chvíli, kdy jsem už skoro ztratila naději, se otevřely dveře. Dovnitř vstoupil Martin. Rozhlédl se po místnosti, dokud mě neuviděl. Koutek úst se mu pohnul v sotva znatelném úsměvu a pak zamířil ke mně.
— Viděl jsem tvůj inzerát, — řekl a posadil se naproti.
Několik vteřin jsme si jen hleděli do očí. Pak jsem se nadechla.
— Musím ti toho hodně říct. Zjistila jsem víc o tvé minulosti… o té nehodě. Máma konečně přiznala, že na tom nesla svůj díl viny. A… vzala ti peníze!
Martin sklopil oči.
— Nechtěl jsem nikoho obviňovat, — řekl tiše. — Po smrti manželky mi už stejně na ničem moc nezáleželo.
Chvíli jsme mlčeli a nechali váhu jeho slov dopadnout mezi nás.
— Promiň, — zašeptala jsem.
— Ty se nemáš za co omlouvat, — odpověděl měkce. — Nebyla to tvoje vina.
— Já vím. Jenže i tak… chci pomoct. Máma chce napravit, co udělala. Vrátí ti to, co si od tebe vzala.
Zbytek večera jsme strávili rozhovorem. Tentokrát mezi námi nebyla žádná hra, žádný vymyšlený vztah ani role, které bychom museli hrát. Všechno bylo skutečné.
A než noc skončila, došlo mi něco, před čím už nešlo utéct: do Martina jsem se zamilovala. A nejkrásnější na tom bylo, že on cítil totéž.
Co si o tomto příběhu myslíte? Podělte se o něj s přáteli. Možná je inspiruje a jejich den bude alespoň o něco světlejší.