Žádné limonády.
V sobotu byla na chatě od časného rána.
Petr dorazil o něco později a našel manželku na terase. Seděla na nízké stoličce, loupala brambory a vedle ní stálo velké vědro naplněné skoro po okraj.
„Tohle je všechno?“ zeptal se nedůvěřivě.
„Všechno.“
„Leni, vždyť ale…“
„Petře.“
Chvíli na ni hleděl.
Potom si vzal druhý nůž, posadil se vedle ní a už ani nepromluvil.
Připravili mladé vařené brambory s máslem a koprem. Lenka udělala nadýchané bramborové placičky s osmaženou cibulkou, dozlatova opečené a tak voňavé, že jejich vůni museli cítit i sousedé za živým plotem.
Na kovové jehly navlékla velké kusy brambor, potřela je trochou oleje a posypala solí a rozmarýnem.
Na stůl postavila džbán čerstvé vody ze studny, nakrájela chléb, rozložila příbory a ke každému talíři položila čistý papírový ubrousek.
Petr ji při práci sledoval a nedokázal se rozhodnout, jestli má cítit obdiv, nebo nervozitu.
„Nemám aspoň skočit pro kuře?“
„Nemáš.“
„Tak nějakou kofolu nebo limonádu?“
„Voda ze studny je výborná. Sám to pořád říkáš.“
Zase zmlkl.
Po chvíli to ale nevydržel.
„A co když se Roman urazí?“
Lenka narovnala vidličku ležící vedle talíře.
„To už bude jeho rozhodnutí.“
Petr se ještě jednou podíval na připravený stůl, potom na manželku a nakonec odešel ke grilu.
Když Roman vystoupil z auta, vykročil sebejistě rovnou ke stolu. Michal šel za ním a už vytahoval telefon, aby si zahradu vyfotil. Jana nesla stejnou papírovou tašku jako obvykle. Uvnitř byla podle všeho láhev — její tradiční symbolický příspěvek k celému odpoledni.
U stolu se všichni zastavili.
Pauza trvala možná pět vteřin.
Jenže těch pět vteřin působilo neobyčejně dlouze.
„Tak si dejte brambory, milí hosté, když tentokrát zase nikdo nic dalšího nepřivezl,“ pronesla Lenka přívětivě a naložila Janě na talíř dvě bramborové placičky, jako by takový oběd byl tou nejpřirozenější věcí na světě.
Jana mlčky vzala vidličku.
Michal z neznámého důvodu stůl vyfotografoval.
Roman se posadil a podíval se na Petra.
Ten právě s mimořádným zaujetím studoval obsah vlastního talíře.
„Je to dneska nějak skromné,“ poznamenal Roman.
„Ale moc dobré,“ ozvala se Jana po prvním soustu placičky.
Podle tónu bylo jasné, že to nemyslí ironicky.
„Brambory z grilu budou asi za dvacet minut,“ řekla Lenka. „Zatím jezte placičky, ať nečekáte.“
Všichni se pustili do jídla.
Roman zpočátku jedl s výrazem člověka, kterému v restauraci přinesli něco úplně jiného, než si objednal. Obočí měl lehce zdvižené a celým držením těla dával najevo nepochopení.
Jakmile ale Lenka sundala z grilu horké brambory nasáklé vůní kouře a rozmarýnu, jeho výraz trochu změkl.
„Tohle je vážně dobré,“ uznal Michal.
„Jak jsi je dělala?“ zajímala se Jana.
„Trocha olivového oleje, rozmarýn, sůl a pořádně rozpálené uhlíky,“ odpověděla Lenka.
Rozhovor se postupně rozběhl.
Pouze Roman zůstával nezvykle zamlklý.
Chvíli pozoroval bratra, potom Lenku a znovu bratra. V hlavě mu pomalu začínaly jednotlivé části obrazu zapadat do sebe.
Bránil se tomu.
Ale čím déle seděl u stolu, tím jasnější bylo, že bramborové menu není náhoda ani gastronomický experiment.
Když Jana, Michal a jeho přítelkyně odešli prohlédnout jabloně, zůstal Roman s Petrem u stolu sám.
„Tak co tohle mělo znamenat?“ zeptal se tiše.
„Oběd.“
„Oběd. Jasně.“
Roman chvíli mlčel.
„To byl její nápad, že jo?“
Petr zvedl oči od talíře.
„Rozhodli jsme se spolu.“
„Petře, vždyť se podívej, jak to vypadá. Pozvete mě sem, přijedu a dostanu brambory s vodou. Kdybyste řekli, že děláte nějaký venkovský oběd, tak neřeknu ani slovo. Ale tohle je narážka, ne?“
Petr se opřel o židli.
„Romane, tuhle chatu jsme koupili na úvěr. A není malý. Každý měsíc máme splátku a rozpočet máme rozepsaný skoro do poslední koruny.“
„No a? Já po vás přece nechci, abyste kvůli mně zkrachovali.“
„Možná přímo nechceš. Ale napadlo tě někdy, kdo platí jídlo pokaždé, když sem přijede větší parta?“
Roman neodpověděl.
Petr pokračoval:
„Nemáme peněz nazbyt na to, abychom každých pár týdnů pořádali hostinu pro šest lidí. Když někdo jede na chatu ke známým, přiveze něco na gril, pití nebo aspoň část nákupu. To je normální. Většina lidí to tak dělá.“
Roman se na něj dlouze zahleděl.
„To ona tě proti mně poštvala.“
„Nikdo mě proti tobě neštve.“
„Ale Petře…“
„Jsem dospělý člověk a dokážu si všimnout, co se děje.“
Roman sevřel rty.
Petr pokračoval mnohem klidněji, než by Lenka čekala.
„Jsme rádi, když přijedete. Opravdu. Přijeďte klidně znovu. Ale nepřijíždějte pokaždé s prázdnýma rukama.“
Roman se krátce pousmál.
Pak sáhl po džbánu, nalil si vodu a vypil celou sklenici.
„Je fakt dobrá,“ řekl po několika vteřinách. „Ze studny?“
„Jo.“
Petr se nepatrně usmál.
„Z naší studny.“
Lenka mezitím stála pod jabloní a poslouchala Janu, která jí vyprávěla něco o pokojových květinách.
Slova mužského rozhovoru neslyšela.
Všimla si ale, že Roman nakonec vstal a plácl Petra po rameni.
Tentokrát v tom gestu nebyla jeho obvyklá lehká povýšenost staršího bratra.
Bylo v něm něco jiného.