Možná respekt člověka, který právě dostal odpověď, již nečekal, ale přesto poznal, že je fér.
Roman potom zamířil k Lence.
„Ty brambory byly vážně výborné,“ řekl.
„Děkuju.“
Chvíli si mnul zátylek.
„Příště přivezeme maso. Jestli nás teda ještě někdy pozvete.“
„Pozveme,“ odpověděla Lenka.
A tím rozhovor skončil.
Právě tak někdy končí rozhovory mezi dospělými lidmi — bez dlouhých omluv, bez velkých projevů a bez potřeby všechno rozebírat, pokud už to nejdůležitější zaznělo, bylo vyslechnuto a pochopeno.
Návštěva odjela kolem šesté večer.
Roman při loučení stiskl Petrovi ruku o něco pevněji než obvykle. Jana Lenku objala a dvakrát políbila na tvář. Ještě před odchodem si vyžádala recept na bramborové placičky.
Když auto zmizelo za zatáčkou, Petr ještě chvíli stál u branky.
Potom se otočil k manželce.
„Docela jsi riskovala.“
Lenka začala sbírat talíře.
„Čím?“
„Mohl se urazit. Mohl udělat scénu.“
„Kdyby se tvůj bratr urazil kvůli pravdě,“ odpověděla, „pak by sem možná vůbec neměl jezdit.“
„A kdyby to nepochopil?“
„Tak bych mu to řekla přímo.“
Položila další talíř na tác.
„Ale věděla jsem, že Roman není hloupý. Dokáže pochopit, když mu dáš příležitost.“
Podívala se na Petra.
„A ty taky.“
Petr jí vzal tác z rukou.
„Nádobí umyju já.“
„Výborně.“
Společně sklidili ze stolu a nepotřebovali k tomu už žádná další slova.
Později Petr rozdělal malé ohniště.
Seděli vedle sebe až do setmění.
Jen oni dva.
Přesně tak, jak si Lenka představovala jejich chatu od prvního dne.
Za zády jim šuměly jabloně. Odněkud z dálky se ozýval datel. Večer byl teplý a zahrada najednou působila tak, jak měla působit vždycky — klidná, útulná, bez cizích očekávání a nekonečného pobíhání kolem návštěv.
Petr hodil do ohně suchou větev a pozoroval, jak ji pomalu zachvacují plameny.
„Víš,“ ozval se po delší době, „já se asi celou dobu bál, že si Roman bude myslet, že jsme začali dělat ramena.“
Lenka se na něj podívala.
„Kvůli čemu?“
„Že jsme koupili chatu a teď si připadáme něco víc. Že jsme najednou nóbl a nebudeme se s nikým dělit.“
„A připadáme si snad něco víc?“
„Ne.“
Petr se pousmál.
„Ale až dneska mi došlo, proč mě to tolik stresovalo. Měl jsem pocit, že když někoho pozveme, musíme všechno zařídit. Nakoupit, uvařit, obsloužit a ještě se tvářit, že nás to nic nestálo.“
„Tak to přece nefunguje.“
„Teď už to vím.“
Chvíli hleděl do plamenů.
„Jak jsi na to vlastně přišla ty?“
Lenka se zamyslela.
„Naučila mě to babička.“
„Co přesně?“
„Říkávala, že host má do domu přinášet radost, ne povinnost.“
Petr otočil hlavu k ní.
Lenka pokračovala:
„Chceš přijít? Tak přijď. Chceš velkou hostinu? Pomoz ji připravit. Chceš jen sedět u kávy a povídat si? Sedni si a povídej. Ale když jeden člověk pokaždé nakupuje, vaří, uklízí a platí, zatímco druhý jen přijede, nají se a odjede, už to není pohostinnost.“
Oheň tiše zapraskal.
Lenka natáhla nohy blíž k teplu.
„To je potom bezplatná restaurace.“
Petr se zasmál.
Chvíli zase mlčeli.
„Já jsem se na Romana vlastně nikdy pořádně nezlobila,“ řekla Lenka po chvíli.
„Ne?“
„Ne. Jen jsem chtěla, aby to pochopil.“
Petr přikývl.
„Teď už to pochopil.“
„Já vím.“
O týden později zavolal Roman jako první.
Petr měl telefon položený na stole a Lenka zrovna u kuchyňské linky připravovala kávu.
„V sobotu bychom k vám zase přijeli,“ oznámil Roman.
Petr se podíval na manželku.
Roman pokračoval:
„Maso vezmeme my. Jana prý ještě něco připraví.“
Petr se neubránil úsměvu.
„Platí.“
Lenka se na něj podívala.
Petr zakryl mikrofon dlaní.
„Maso vezou oni.“
Na její tváři se objevil spokojený úsměv.
Jen krátce přikývla.
A pak se vrátila k jabloním.
Už dlouho potřebovaly prořezat.
A teď na ně konečně měli čas.