„Já po tobě nechtěla, abys lhal. Prosila jsem tě, abys pár týdnů mlčel.“
„Vždyť je to rodina.“
Lenka už nic dalšího neřekla.
Roman přijel poprvé během květnových svátků. Zavolal den předem a oznámil:
„Petře, zítra k vám s Janou dorazíme. Má být nádherně. Uděláme nějaké maso.“
Petr tu zprávu předal manželce s výrazem člověka, který oznamuje příchod silné tlakové níže.
„Dobře,“ odpověděla Lenka.
Nakoupila, naložila maso, připravila salát, nachystala stůl a postarala se o gril. Roman přivezl balení piva, z něhož většinu sám vypil. Jana donesla dort, ale nakonec ho skoro celý snědli oni dva.
Odjeli až kolem desáté večer, spokojení, hluční a dokonale najedení.
„Tohle bylo parádní!“ zavolal Roman z otevřeného okénka auta.
Téměř v jedenáct stála Lenka nad dřezem a umývala horu nádobí. Ruce měla ponořené v teplé vodě a za otevřeným oknem hlasitě cvrkali cvrčci.
Přemýšlela.
Nebyl to ještě vztek. Vztek by vlastně byl jednodušší. Připadala si spíš jako účetní, která objevila podivnou nesrovnalost a teď znovu kontroluje čísla, protože stále doufá, že chyba je na její straně.
Jenže nebyla.
„Mám ti pomoct?“ objevil se ve dveřích Petr.
„Běž si odpočinout.“
V červnu dorazil Roman znovu. Tentokrát s Janou a dalším párem, který Lenka znala jen z jejich svatby. Přivezli meloun, který byl později s velkou slávou rozkrojen jako dezert, a malý sáček brambůrků.
Lenka strávila prakticky celý den mezi kuchyní a grilem.
Postupně si také začínala všímat něčeho, co jí vadilo ještě víc než náklady.
Roman se na jejich zahradě choval, jako by mu patřila.
Prováděl návštěvu kolem domu, ukazoval jabloně, chlubil se studnou a vysvětloval, co kde plánují. Používal věty jako „my sem jezdíme“, „u nás na chatě“ nebo „tady to máme fajn“.
Petr ho neposlouchal s nadšením, ale nikdy ho neopravoval.
Jana se jednou zeptala, jestli si může utrhnout trochu kopru. Lenka jí samozřejmě dovolila.
O dvacet minut později viděla, jak Jana odchází od záhonku s téměř plnou taškou, kterou si chtěla odvézt domů.
Večer se stůl zase ztrácel pod špinavými talíři a zbytky jídla. V odpadkovém koši cinkaly plechovky, které někdo vytáhl ze zásob ve spíži a otevřel bez jediného slova.
Hosté odjeli náramně spokojení.
Roman při loučení objal Lenku kolem ramen.
„Jsi šikovná, Leni. Bylo to skvělé.“
Usmála se.
Později večer, když konečně osaměli, se Petr zeptal:
„Proč jsi dneska tak napjatá?“
„Nejsem napjatá.“
„Tak co ti je?“
„Počítám.“
„Co?“
Lenka k němu otočila hlavu.
„Kolik jsme od začátku léta utratili za lidi, kteří sem jezdí odpočívat. A kolik toho ti lidé za stejnou dobu přivezli nám.“
„Vždyť je to Roman,“ namítl Petr tónem, jako by samotné bratrovo jméno bylo úplným vysvětlením.
„Ano. Vím, že je to Roman.“
„Je to můj bratr.“
Lenka se na něj podívala bez hněvu. V očích měla jen zvláštní klidné soustředění, které se u ní objevovalo pokaždé, když už se vnitřně blížila k nějakému rozhodnutí.
„Petře, pamatuješ si, že jsme tuhle chatu koupili na úvěr?“
„Samozřejmě.“
„A že ho každý měsíc splácíme?“
„Ano, ale…“
„Možná by nebylo špatné, kdyby se to jednoho dne dozvěděl i tvůj bratr.“
Petr neodpověděl.
Lenka dobře věděla, že Romanovi nic neřekne.
Ne proto, že by s ní nesouhlasil. Právě naopak. Chápal to všechno velmi dobře.
Jen mezi bratry od dětství fungoval zvláštní nepsaný řád, v němž měl starší Roman vždy o něco větší právo rozhodovat, mluvit, žertovat a brát si věci samozřejměji než Petr.
Roman se první naučil jezdit na kole a potom to naučil Petra. Naučil ho hrát karty. Vzal mladšího bratra na jeho první večírek mezi dospělé.
Oba už byli dávno dospělí muži, ale jejich staré role zůstaly někde hluboko uvnitř skoro stejné.
Vedle Romana měl Petr pořád nepatrný pocit, že mu něco dluží.
Lenka to viděla.
A také pochopila, že pokud bude čekat, až Petr konečně začne nepříjemný rozhovor, může čekat věčně.
Její muž nebyl slaboch ani zbabělec. Jen existují témata, která někteří lidé nedokážou otevřít celé roky. Vědí přesně, co by měli říct, dokonce si ta slova v hlavě mnohokrát připraví, ale pokaždé najdou důvod, proč je vyslovit až jindy.
Lenka se proto rozhodla jednat sama.
Začátkem července už měla plán hotový.
Ve čtvrtek ráno při snídani věděla, že Roman chce o víkendu zase dorazit s přáteli.
„Petře,“ řekla a položila hrnek na stůl. „O jídlo se tentokrát postarám já. A ty mi do toho prosím nemluv.“
Petr zvedl oči.
„Jak jako nemluv?“
„Úplně normálně. Já připravím stůl a já rozhodnu, co na něm bude. Ty jim předem nic nevysvětluj a hlavně nic nezachraňuj.“
„Leni…“
„Ty přece chceš, abych se nepletla do toho, jak řešíš vztah s bratrem.“
„No… ano, ale…“
„Tak se zase ty nepleť do toho, jak řeším kuchyni.“
Petr zmlkl.
V jejím hlase zaznělo něco, co jasně říkalo, že další vyjednávání nemá smysl.
V pátek po práci zajela Lenka na farmářský trh.
Nakoupila obrovské množství brambor.
Vzala tři druhy. Jeden vhodný na vaření, druhý na smažení a třetí na pečení. K tomu přihodila cibuli, kopr, zakysanou smetanu a bochník čerstvého chleba.
Nic dalšího.
Žádné maso.
Žádné uzeniny.
Žádné grilovací klobásy.