Ve skutečnosti byla logika jednoduchá. Starší bývalá manželka se zbaví „zbytečného“ venkovského domu a Klára s Petrem získají krásné místo pro svůj budoucí společný život.
Klára přitom zřejmě sama sebe upřímně považovala za rozumnou, moderní ženu. V jejích očích si Petr jen bral zpátky to, co mu podle ní právem náleželo, a ona mu pomáhala, aby nepodlehl případným manipulacím bývalé ženy.
Petr souhlasně přikyvoval.
— Ano, Jano, jsem ochotný to na sebe vzít, — řekl. — Chalupu převezmu a budu platit všechny náklady. Byt zůstane celý tobě. Nebudeš muset měnit svůj život, stěhovat se ani shánět nové bydlení. Podle mě je to víc než poctivé.
Nastalo ticho.
Jana se na oba dívala a nechápala, jak se dva dospělí lidé mohou tak dokonale přesvědčit o vlastní morální převaze.
Přišli si vzít cizí dům a zároveň si připadali, že jí prokazují službu.
— To je opravdu velkorysé, — promluvila nakonec Jana. — Ty si vezmeš moji chalupu jen proto, abys mě ušetřil starostí. Dojemné. Jen je tu jedna maličkost, o které jsi Kláře zřejmě neřekl.
Kláře nepatrně ztuhl výraz.
V Janině hlase zazněla klidná jistota, která do pečlivě připraveného scénáře vůbec nezapadala.
— Co tím myslíte? — zeptala se už opatrněji.
— Tahle chalupa nikdy nebyla naším společným majetkem, — odpověděla Jana. — Patřila mým rodičům. Když zestárli a už se o dům a zahradu sami nezvládali starat, převedli ji na mě. Neprodali mi ji. Darovali mi ji. Existuje řádná darovací smlouva. Takže při rozvodu se tenhle dům dělit nebude. Ať už mě chcete zbavit jakýchkoli starostí, chalupa patří pouze mně.
Kláře zmizel úsměv z tváře.
Pomalu se otočila k Petrovi.
Ten očividně zbledl, ale už po vteřině se pokusil přejít do útoku.
— Jano, proč se pořád oháníš nějakými papíry? — vybuchl. — Ano, rodiče to napsali na tebe, ale kdo se o ten dům patnáct let staral? Kdo tu dělal opravy? Kdo řešil novou střechu a elektroinstalaci? Vložil jsem sem svoje peníze, čas i sílu! Zatímco ostatní o víkendech odpočívali, já tady makal. To všechno najednou nic neznamená? Schováš se za jednu smlouvu a prostě vymažeš všechno, co jsem pro tuhle rodinu udělal?
Mluvil s opravdovou křivdou.
Petr totiž už dávno vytěsnil skutečnost, že nová střecha se platila z Janiných úspor a jeho osobní podíl na většině prací spočíval hlavně v tom, že dával pokyny najatým řemeslníkům.
Za ta léta si sám namluvil, že právě díky němu se z chalupy stal pohodlný, udržovaný dům.
Proto mu připadalo téměř pobuřující, že ho zákon nepovažuje za vlastníka.
Klára pochopila velmi rychle, že první plán nevyšel.
Její obličej se změnil jen na okamžik. Hned nato se zaměřila na jinou možnost.
— Dobře, Jano, — řekla tentokrát podstatně chladněji. — Zákony respektujeme. Pokud vám byl dům skutečně darován, nebudeme si na něj dělat nárok. Petr není člověk, který by se soudil kvůli každé maličkosti. Pak se ale musíme vrátit k otázce městského bytu. Ten jste pořídili během manželství, takže jde o společný majetek. Jestli trváte na přesném dodržování všech právních pravidel, Petr má nárok na polovinu bytu.
Jana ji chvíli pozorovala.
— Chcete tedy byt rozdělit?
— Přesně tak.
— Kdyby se měl dělit, nejspíš bych ho musela prodat, abych Petrovi vyplatila jeho podíl. A kde potom bude bydlet Tereza? Studuje, nemá stálou práci a žádné jiné bydlení nemá.
Petr sklopil oči.
Tentokrát mu bylo zjevně nepříjemně.
Dceru měl rád, alespoň svým způsobem. Jenže teď měl nový život a ten potřeboval peníze.
Klára naproti tomu nezaváhala ani na okamžik.
Udělala krok dopředu, jako by právě bránila svého partnera před další křivdou.
— Jano, děláte typickou chybu matek, které své dospělé děti příliš chrání, — pronesla poučným tónem. — Tereze je osmnáct. Je plnoletá. Proč s ní pořád zacházíte, jako by byla bezmocné dítě? Je čas, aby se naučila samostatnosti. Může si najít práci, vzít si studentskou půjčku nebo si pronajmout pokoj s kamarádkami. V mnoha evropských zemích mladí lidé právě takhle začínají dospělý život. Nemůžete donekonečna obětovat Petrův život jen proto, abyste zaopatřovala dospělou dceru. I on má právo dostat svůj podíl a použít ho na vybudování nové rodiny. Nechceme nic cizího. Mluvíme jen o tom, co Petrovi právně náleží.
V jejím podání všechno znělo dokonale logicky.
Klára nechápala, proč by muž měl nechat majetek bývalé ženě a dceři, když lze stejnou hodnotu vložit do jejich společné budoucnosti.
Byt pro ni nebyl Tereziným domovem.
Nebyl místem vzpomínek, bezpečím ani rodinnou oporou.
Byl to majetek. Kapitál, se kterým se má zacházet co nejvýhodněji.
Jana obrátila oči k Petrovi.
— Je to i tvůj názor? — zeptala se. — Opravdu jsi připravený vzít vlastní dceři jediné stabilní bydlení, abys měl peníze pro novou rodinu? Když jsi odcházel, tvrdil jsi, že jsi čestně splnil otcovskou povinnost. Takže nechat vlastní dítě bez domova je důstojný závěr té tvé velké oběti?
Petr nervózně polkl.
Pak se však narovnal, jako by se opřel o Klářina slova.