— Přestaň se pořád schovávat za Terezu! — vyštěkl. — Osmnáct let jsem vás obě živil. Pracoval jsem, abyste měly všechno, co potřebujete. Mám čisté svědomí. Proč bych měl odejít s prázdnýma rukama, zatímco vy budete dál žít pohodlně? Proč mám začínat od nuly? Já si taky zasloužím normální život. Klára má pravdu, Tereza se musí naučit postarat sama o sebe. Je dospělá. Když bude potřebovat pomoc, poradím jí nebo jí pošlu nějaké peníze. Ale svého zákonného podílu se vzdávat nebudu. Ty mě nutíš jednat tvrdě, protože se nechceš rozumně dohodnout.
S až neuvěřitelnou lehkostí přenesl odpovědnost na Janu.
V jeho vidění světa bylo všechno jednoduché. Kdyby mu bývalá žena dobrovolně přenechala chalupu, nebylo by nutné byt dělit.
A pokud by tedy Tereza nakonec přišla o domov, nemohl by za to Petr ani Klára. Viníkem by byla výhradně tvrdohlavá Jana.
Právě tahle logika mu dovolovala dál se považovat za slušného člověka.
— Rozumím vám, — řekla Jana pomalu.
Její hlas zůstával naprosto klidný, a právě to oba návštěvníky začalo znervózňovat.
— Chcete dělit byt? Dobře. Podej návrh na rozvod a k soudu dej návrh na vypořádání majetku.
Klára spokojeně přikývla. Vyložila si to tak, že Janin odpor konečně povolil.
— Vidíte, — řekla. — Jakmile lidé odloží emoce, vždycky se dá dojít k rozumnému řešení. Připravíme potřebné dokumenty.
— Než ale půjdete za právníkem, — pokračovala Jana, jako by Klářinu poznámku ani neslyšela, — připomenu ti ještě jednu věc, Petře. Ano, byt byl koupený za manželství. Jenže počáteční vklad byl zaplacen z peněz, které jsem zdědila po babičce. Všechny bankovní doklady i výpisy mám schované. Prokázat původ těch peněz nebude problém. Takže polovinu bytu nedostaneš. V nejlepším případě pro tebe může soud dojít k tomu, že ti připadne přibližně čtvrtina.
Petr otevřel ústa, ale Jana ho nenechala promluvit.
— A kvůli té čtvrtině si projdeš dlouhým soudním sporem. Budeš se vlastní dceři dívat do očí a vysvětlovat jí, proč její otec počítá každý metr čtvereční, aby získal peníze na nový život. Budeš platit právníky, posudky i soudní poplatky. A slibuju ti, že to nebude rychlé. Napadnu každý požadavek a každý dokument, který půjde zpochybnit. Ne proto, že bych se křečovitě držela peněz. Ale proto, že ti nedovolím stavět nové štěstí na úkor bezpečí mého dítěte a zakrývat obyčejnou chamtivost hezkými slovy o spravedlnosti.
Kláře se zúžily oči.
Z její přívětivé masky nezůstalo téměř nic.
— Chováte se naprosto iracionálně, Jano, — procedila. — Jste ochotná celé roky utrácet peníze, sílu a nervy jen proto, abyste se pomstila. Prostě se nedokážete smířit s tím, že Petr našel ženu, která si ho skutečně váží.
— Chovám se jako matka, — odpověděla Jana bez zvýšení hlasu. — A vy, Kláro, se chováte jako člověk, který přišel do cizího domu s nadějí, že snadno získá cizí majetek. Jenže snadná kořist z toho nebude. Chcete k soudu? Jděte. Ale už sem nikdy nechoďte a nevykládejte mi, jak moc vám záleží na mém zdraví.
Petr vypadal zmateně.
Jeho skvělý plán se mu rozpadal přímo před očima.
Počítal s tím, že buď získá chalupu, nebo rychle dostane polovinu městského bytu.
Na vleklý spor, výdaje za právníky a nepříjemný rozhovor s vlastní dcerou ale připravený nebyl.
— Jano, proč to musíš dělat tak složité? — zamumlal a z jeho dřívější sebejistoty nezůstalo téměř nic. — Mohli jsme to přece vyřešit v klidu a po dobrém.
— Po vašem dobrém, Petře, — opravila ho. — Za dobré považujete jen takové řešení, které je výhodné pro vás.
Klára ho rozhodně chytila za paži.
— Už tu nemáme co řešit, miláčku. Budeme postupovat oficiální cestou. Tahle žena je zaslepená žárlivostí a starými křivdami. My se na její úroveň snižovat nebudeme.
Otočili se a zamířili ke dveřím.
Klára kráčela pevně a už si zřejmě v duchu propočítávala další právní možnosti a možná rizika.
Ani na okamžik nezapochybovala, že je v právu.
Ve své představě byla Jana jen překážkou, která jí a Petrovi brání získat štěstí, na něž mají nárok.
Petr šel vedle ní a cítil se hluboce dotčený.
Vždyť podle svého názoru nabídl naprosto férovou výměnu.
Chalupa jemu, byt Janě.
Co na tom mohlo být nespravedlivého?
A teď z něj dělají člověka, který je ochotný připravit vlastní dceru o střechu nad hlavou.
Petr byl upřímně přesvědčený, že Jana Terezu proti němu záměrně poštvává a používá byt jako nástroj nátlaku.
Jana zůstala stát na verandě.
Dívala se za nimi a věděla, že ji čeká těžké období.
S velkou pravděpodobností přijdou soudní jednání, vzájemná obvinění a Petrovy pokusy získat Terezu na svou stranu tím, že se bude líčit jako nepochopený a nespravedlivě odstrčený otec.
Jana už ale necítila strach.
A necítila ani lítost.
Najednou s překvapivou jasností pochopila, že dlouhá léta žila vedle člověka, pro něhož rodina nebyla vztah, ale pohodlný systém, který měl sloužit jeho potřebám.
Každou vlastní povinnost považoval za hrdinský čin, zatímco její každodenní péči bral jako něco samozřejmého, téměř neviditelného.
Rozvod už pro Janu nepředstavoval katastrofu.
Naopak. Začínal pro ni znamenat vysvobození z nekonečné lži.
Příjezd Petra a Kláry, kteří se pokusili získat její chalupu pod záminkou starosti o její zdraví, jí jen definitivně ukázal, jak hluboce sobečtí oba jsou.
Ti dva opravdu věřili, že lze chamtivost zabalit do hezkého papíru soucitu a podat ji Janě jako dar.
Jenže pravidla se změnila.
Jana už neměla v úmyslu být tou pohodlnou, chápající a bezmezně trpělivou manželkou.
Měla dceru, kterou chtěla chránit.
A měla vlastní důstojnost, kterou už nikdy nehodlala platit za pohodlí někoho jiného.
Věděla, že stojí na své půdě a brání svůj domov.
A právě tahle jistota jí dávala dost síly, aby vydržela všechno, co jí ještě mohou připravit lidé, kteří si říkali blízcí, ale rozhodli se, že jí vezmou všechno a na oplátku jí nechají jen krásná slova o poctivosti a ušlechtilosti.