Klára jeho nabídku nejprve odmítala. Nepotřebovala dalšího muže, který by ji zachraňoval. Život ji už naučil, že pomoc může mít neviditelné řetězy a že nejnebezpečnější klece bývají obložené sametem, sklem a drahým kamenem.
Adam se však nikdy nesnažil rozhodovat za ni.
Nerozkazoval jí.
Nevyžadoval vděčnost.
Nabídl jí možnosti.
Předal jí kontakty na spolehlivé lidi. Zařídil, aby se vyhnula dotěrným fotografům. Když potřebovala zmizet, připravil soukromé letadlo. Když hledala bezpečné místo, otevřel jí dveře domu, kam na ni Radek nemohl.
„Odejděte, až budete sama připravená,“ řekl jí. „Ne proto, že před někým utíkáte. Odejděte proto, že jste si poprvé vybrala sama sebe.“
Nyní Klára stála na prahu ložnice a naposledy se rozhlédla po životě, který kolem ní Radek vystavěl jako nádherné vězení.
Hedvábné závěsy.
Mramorová podlaha.
Dětský pokoj, ve kterém stále nebyla postýlka.
Na komodě stála jejich svatební fotografie. Radek ji na ní objímal kolem pasu a zářivě se usmíval. Dnes už ten úsměv vypadal jen jako dokonale nacvičená maska.
Klára obrátila rámeček fotografií dolů.
Pak uchopila kufr a bez jediného ohlédnutí odešla.
•
část
Radek zjistil, že Klára zmizela, až krátce před polednem.
Do té doby prospal následky šampaňského, úmyslně ignoroval tři Simoniny hovory a přesvědčoval sám sebe, že Klářin citový výbuch brzy přejde.
Ženy jako Klára se vždycky vrátí k mlčení, namlouval si.
Nejdřív pláčou.
Potom vyhrožují.
Nakonec ustoupí.
Když vešel do kuchyně, očekával, že ji tam najde. Představoval si ji s hrnkem horkého čaje mezi dlaněmi, bledou, tichou a připravenou omluvit se, zatímco se bude vyhýbat jeho pohledu.
Penthouse byl ale nezvykle prázdný.
Neozývalo se cvaknutí rychlovarné konvice.
Žádné tiché kroky.
Žádný pohyb.
Žádná Klára.
Na kuchyňském ostrůvku ležela kopie snímku z ultrazvuku.
Pod ní byl list papíru.
Naše dítě nevychovám v domě, kde se láska používá jako zbraň.
Radek zíral na napsaná slova tak dlouho, dokud se mu mlha v hlavě nerozplynula a nenahradil ji vztek.
Okamžitě Kláře zavolal.
Nezvedla to.
Zkusil to znovu.
Hovor se přepojil rovnou do hlasové schránky.
Potom vytočil ostrahu domu.
„Paní Dvořáková odešla dnes brzy ráno, pane,“ oznámil mu vrátný.
„S kým?“
„To bohužel nevím. Před vchodem na ni čekalo auto.“
„Jaké auto?“
„Černá limuzína.“
Radek sevřel telefon tak silně, až mu zbělely klouby.
„Kam ji odvezla?“
„To nevím, pane.“
„Ty to nevíš?“ zařval.
Na druhém konci se rozhostilo ticho.
Radek hovor bez rozloučení ukončil a okamžitě zavolal Simoně.
Přijala ho po druhém zazvonění.
„Tobě také dobré ráno,“ zamumlala svůdně.
„Volala ti Klára?“
Simona se zasmála.
„Proč by mi tvoje žena volala?“
„Odešla.“
Na několik vteřin zmlkla.
Když znovu promluvila, její hlas už nebyl uvolněný.
„Kam?“
„Nevím.“
„Vážně? Ty nevíš, kde je tvoje těhotná žena?“
Radek zatnul čelist.
„Nezačínej.“
„Radku, jestli už mluvila s právníky…“
„Mluvila.“
Na lince nastalo naprosté ticho.
Po chvíli se Simona zeptala tišeji:
„Kolik toho ví?“
Ta otázka ho nepříjemně zamrazila.
„Co tím chceš říct?“
„Nedělej hloupého. Byt, auto, převody z nadace. Tvrdil jsi mi, že je všechno dokonale zakryté.“
„O všechno bylo postaráno.“
„Opravdu?“ Její hlas se přiostřil. „Moje jméno je na několika dokumentech.“
„A čí je to vina?“
„Moje?“ vyjela. „Ty jsi rozhazoval peníze, jako by ti patřila půlka Prahy.“
„Půlka Prahy mi patří.“
„Už dlouho nebude, jestli Klára prokáže, že jsi peníze z dobročinné nadace používal pro sebe.“
Radek na okamžik zavřel oči.
Poprvé od chvíle, kdy před něj Klára rozložila bankovní výpisy, cítil, že mu půda pod nohama skutečně ujíždí.
Simona pokračovala, tentokrát mnohem tišeji.
„Vyřeš to.“
„Vyřeším.“
„Jak?“
„Přivedu ji zpátky.“
Simona se hořce zasmála.
„Vážně věříš, že se ještě někdy vrátí?“
„Pořád je to moje manželka.“
„Byla tvoje manželka,“ odpověděla chladně. „Žena, kterou jsem vídala na večírcích nadace, byla zlomená. Ale ta, která ti včera večer položila před nos důkazy… Radku, ta už byla nebezpečná.“
Radek zavěsil.
Následujících šest hodin dělal přesně to, co vlivní lidé dělají, když je poprvé v životě navštíví opravdový strach.
Telefonoval.
Právníkům.
Členům správních rad.
Bankéřům.
Soukromým vyšetřovatelům.
Přátelům, kteří mu dlužili laskavosti.
Mužům, s nimiž sedával v drahých doutníkových klubech, připíjel si patnáctiletou slivovicí a skotskou whisky a poslouchal jejich sliby o věrnosti na celý život.
Když se venku setmělo, většina z nich už jeho hovory nepřijímala.
V 19.12 mu zazvonil telefon.
Volal jeho advokát.
„Radku,“ začal opatrně, „máme vážný problém.“
Radek stál před obrovským oknem penthousu a hleděl na město, o němž byl vždy přesvědčený, že mu patří.
„Jaký problém?“
„Právní tým paní Dvořákové dnes odpoledne podal několik návrhů na předběžná opatření. Účty spojené s jejím dědictvím byly dočasně zmrazeny. Správní rada nadace navíc obdržela oficiální oznámení o podezření ze zneužívání dobročinných prostředků.“
Radek ztuhl.
„To nemohou udělat bez důkazů.“
„Důkazy mají.“
Hrdlo se mu sevřelo.
„Jaké?“