„Bankovní výpisy. Faktury. Převodní příkazy. A písemné svědectví Daniela Růžičky.“
Radkovi zmizela z tváře veškerá barva.
Daniel Růžička býval nenápadným účetním v nadaci.
Příliš tichým.
Příliš důsledným.
Příliš všímavým.
Před osmi měsíci ho Radek propustil, protože se začal ptát na faktury vystavené poradenskou společností, která ve skutečnosti neexistovala.
Radek byl přesvědčený, že Daniel ze strachu nepromluví.
Hluboce se spletl.
„Kde je Klára?“ procedil skrz zuby.
„Nevím.“
„Jsi můj právník.“
„Snažím se tě uchránit před vězením,“ odpověděl advokát klidně. „Hledání tvé manželky teď opravdu není moje hlavní starost.“
„Moje žena tohle všechno způsobila.“
„Ne,“ řekl advokát. „Tohle nezpůsobila ona. Způsobil sis to sám.“
Radek byl tak rozzuřený, že měl chuť mrštit telefonem přes celou místnost.
Místo toho hovor ukončil a nalil si další sklenku whisky.
Na soukromém terminálu v pražských Kbelích stála Klára vedle letadla a studený vítr jí rval kabát od těla.
Ještě nenastoupila.
Stroj se pod světly letištní plochy leskl bílou a stříbrnou barvou. Motory zatím mlčely. Obloha se pomalu barvila do fialova. Kufr už měla uložený v zavazadlovém prostoru a letuška trpělivě čekala opodál.
Adam Havel stál několik metrů od ní a záměrně jí nechával prostor.
Měl na sobě tmavý kabát a kožené rukavice. Jeho výraz zůstával klidný a soustředěný. Jen jednou se jí zeptal, zda si je svou volbou opravdu jistá.
Odpověděla bez váhání.
Ano.
Přesto se nedokázala pohnout.
Odjet neznamenalo pouze nastoupit do letadla.
Znamenalo to přiznat si, že její sen definitivně zemřel.
Domov, který s láskou zařizovala pokoj po pokoji.
Manželství, které před ostatními bránila ještě dlouho poté, co v ně sama přestávala věřit.
Muže, o němž doufala, že se jednou stane dobrým otcem, pokud mu poskytne ještě trochu času, trochu trpělivosti, další šanci a další odpuštění.
Teď už tomu rozuměla.
Všechno byla jen iluze.
Telefon v kapse zavibroval.
Radek.
Pozorovala jeho jméno na displeji.
Po chvíli se objevilo další.
Simona.
A potom znovu Radek.
Klára nepřijala ani jeden hovor.
Adam se k ní pomalu přiblížil.
„Nemusíte odpovídat.“
„Já vím.“
„Ale část vás by chtěla.“
Na Klářině tváři se objevil smutný úsměv.
„Někde hluboko pořád čekám, že konečně řekne větu, která by to všechno alespoň trochu usnadnila.“
„Jakou?“
„Že je mu to doopravdy líto.“
Adam pohlédl ke vzletové dráze.
„Lidé jako Radek málokdy litují toho, co udělali. Začnou litovat až tehdy, když zjistí, co je jejich činy budou stát.“
Klára těžce polkla.
Telefon znovu zavibroval.
Tentokrát nevolal Radek.
Napsala jí Martina.
Radek už byl informován. Zasedání správní rady je svolané na zítřek. Právní ochrana je zajištěna. Neodpovídejte, pokud se sama nerozhodnete jinak.
Neodpovídejte.
Kláře málem unikl hořký smích.
Celé roky bylo její manželství jediným nekonečným přizpůsobováním.
Přizpůsobovala se jeho náladám.
Jeho zmizením.
Jeho lžím.
Jeho výmluvám.
Na společenských večeřích zakrývala jeho urážky úsměvem.
Osamělost schovávala pod drahými šaty.
Odpouštěla drobné krutosti tak dlouho, až se staly běžnou součástí života. Jako obraz na stěně, kterého si už nikdo nevšímá.
Teď bylo ticho konečně její.
„Paní Dvořáková?“ ozvala se letuška zdvořile. „Můžeme odstartovat, jakmile budete připravená.“
Klára přikývla.
Než však udělala první krok k letadlu, prořízla tmu ostrá světla.
Černé sportovní auto projelo kontrolním bodem a prudce zabrzdilo nedaleko hangáru.
Adam napjal čelist.
Klára věděla, kdo přijel, ještě dřív, než se dveře otevřely.
Jako první vystoupil Radek.
Kabát měl rozepnutý, vítr mu rozcuchal vlasy a tvář mu zbledla vztekem.
Za ním se objevila Simona.
Navzdory mrazivému vzduchu vypadala dokonale v elegantním krémovém kabátu a na vysokých podpatcích, které byly pro letištní plochu naprosto nevhodné. Ani bezchybná úprava však nedokázala skrýt paniku v jejích očích.
„Kláro!“ zařval Radek.
Když uslyšela své jméno z jeho úst, sevřel se jí žaludek.
Adam vykročil dopředu, ale Klára zvedla ruku.
„Ne,“ řekla. „Tohle zvládnu sama.“
Radek k ní rychle kráčel a mával svazkem složených dokumentů.
„Co si sakra myslíš, že děláš?“
Klára zůstala klidná.
„Odjíždím.“
„Odjíždíš?“ zasmál se posměšně, ale vítr jeho smích roztrhal. „Nemáš právo zničit náš život a potom jednoduše utéct.“
„Náš život?“ zopakovala chladně. „Myslíš ten, který jsi už dávno opustil? Nebo ten, který jsi financoval Simoně?“
Simona při vyslovení svého jména viditelně sebou trhla.
Radek ukázal k letadlu.
„Myslíš si, že jsi teď důležitá, protože se schováváš za Adamem Havlem? Protože ses nechala odvést jiným mužem?“
Klářin pohled zledovatěl.
„Žádný muž mě nikam neodváží.“
„Tak proč je tady jeho letadlo?“
„Protože mi na rozdíl od tebe nabídl pomoc, aniž by za ni požadoval mou svobodu.“
Radkova ústa se stáhla do cynického úsměvu.
„Vždycky jsi byla příliš naivní.“
Simona náhle vykročila vpřed.
„Kláro, prosím, poslouchej mě. Ať si myslíš, že víš cokoli, můžeme to vyřešit diskrétně.“
Klára se k ní pomalu otočila.