Klára Dvořáková se pomalu zvedla z pohovky. Tělo měla těžké, kotníky oteklé a záda ji bolela po další téměř probdělé noci. Přesto se narovnala víc než kdykoli během posledních měsíců.
„Tvoje peníze?“ zeptala se klidně.
Radek přimhouřil oči.
Klára sáhla po deskách, které ležely vedle ní, a vytáhla z nich kopie bankovních výpisů. Jeden po druhém je rozložila na mramorový stůl.
Nájem za luxusní byt na Malé Straně.
Diamantový náhrdelník.
Nový Mercedes.
Platby vedené přes nastrčenou poradenskou společnost.
Převody z účtu rodinné nadace.
Simona Kolářová.
Radkův výraz se změnil.
Jen na jediný okamžik.
Klára si toho však všimla.
Byl to strach.
„Co to má sakra znamenat?“ vyštěkl.
„Důkazy.“
Prudce postavil sklenici na stůl.
„Ty ses hrabala v mých soukromých účtech?“
„V našich účtech,“ opravila ho Klára bez zvýšení hlasu. „V mém dědictví. V penězích po mém otci. V darech určených nadaci. Ve všem, co jsi použil, abys svůj poměr vydával za obchodní výdaje.“
„Vůbec netušíš, o čem mluvíš.“
„Setkala jsem se s Martinou Horákovou.“
Ta věta ho zasáhla silněji než všechny dokumenty rozložené před ním.
Radek k ní udělal krok.
„Neměla jsi žádné právo ji kontaktovat.“
„Měla jsem na to právo od první koruny až po poslední.“
„Opravdu si myslíš, že mě můžeš vydírat?“ Jeho hlas zchladl a ztišil se do nebezpečného tónu. „Jsi v šestém měsíci, emocionálně labilní a úplně závislá na mně. Komu podle tebe lidé uvěří? Mně? Nebo opuštěné manželce, která se psychicky zhroutila?“
Klára znovu ucítila pohyb dítěte.
Tentokrát to nebylo jemné zachvění.
Byl to pevný, rozhodný kopanec.
Položila si dlaň na břicho a poprvé za celý večer se skutečně usmála.
Radek si toho všiml a zamračil se.
„Co je na tom tak směšného?“
„Dlouho jsem přemýšlela, kdy jsi mě přestal milovat,“ řekla tiše. „Dnes mi ale došlo, že na tom už nezáleží. Protože já jsem přestala potřebovat tebe.“
V přepychovém penthousu nad noční Prahou zavládlo naprosté ticho. Z ulice hluboko pod nimi doléhal jen vzdálený šum aut.
Pak se Radek zasmál.
Jeho smích byl plný posměchu a nevěřícnosti.
„Od mužů, jako jsem já, ženy neodcházejí, Kláro.“
Zvedla obálku a nastavila ji k němu.
„Máš pravdu,“ odpověděla vyrovnaně. „Ženy jako já neodcházejí. Osvobozují se.“
Radek na obálku několik vteřin hleděl, ale nevzal si ji.
Klára ji tedy položila mezi ně.
„Můj právník se zítra ráno spojí s tvým.“
Radkův obličej potemněl.
„Rozvod?“
„A úplný forenzní audit všech účtů spojených s dědictvím po mém otci a s nadací.“
„Tohle si nedovolíš.“
Klára se mu podívala přímo do očí.
Měla je suché.
Ani jediná slza.
„Tak se dívej.“
Než Radek stačil odpovědět, zavibroval mu telefon.
Sklopil zrak k displeji.
Simona.
Samozřejmě.
Klára spatřila její jméno rozsvícené na obrazovce. Ještě před několika měsíci by ji ten pohled zlomil. Dnes večer představoval jen poslední potvrzení pravdy, kterou už přijala.
Radek hovor přijal, aniž by z Kláry spustil oči.
„Co je?“ utrhl se.
Z reproduktoru zazněl Simonin sladký, lehce podrážděný hlas.
„Miláčku, nechal sis u mě manžetové knoflíčky.“
Miláčku.
Jediné slovo zůstalo viset mezi nimi jako kapka jedu.
Klára kolem něj beze slova prošla.
Radek ji prudce chytil za zápěstí.
„Kam si myslíš, že jdeš?“
Podívala se na jeho ruku.
Nic neřekla.
Jen ho klidně pozorovala, dokud sevření nepovolil.
Teprve potom odpověděla:
„Spát.“
Na okamžik se zastavila.
„Poprvé za celé naše manželství už nebudu na nic čekat.“
Vešla do ložnice, tiše za sebou zavřela a zamkla dveře.
Radek na druhé straně jednou zavolal její jméno.
Potom podruhé.
Klára neodpověděla.
Otevřela šatní skříň a z horní police sundala malý kufr, který si připravila už před třemi dny.
Té noci nezamhouřila oči.
Převlékla se do měkkého, pohodlného oblečení, ze zásuvky nočního stolku vytáhla fotografii z ultrazvuku a opatrně ji zasunula do kabelky. Potom seděla na kraji postele a mlčky sledovala, jak se nad Prahou pomalu rozednívá.
V půl sedmé ráno jí jemně zavibroval telefon.
Na displeji se objevila zpráva od Adama Havla.
Letadlo čeká na soukromém terminálu v Kbelích. Odletíme, jakmile budete připravená.
Klára si zprávu přečetla dvakrát.
Adam Havel vstoupil do jejího života večer, kdy se zhroutila před vyhlášenou restaurací v Pařížské ulici. Velkým oknem tehdy zahlédla Radka se Simonou. Seděli těsně vedle sebe, smáli se nad sklenkami vína a chovali se, jako by Klára nikdy neexistovala.
Když ustoupila od okna, podlomila se jí kolena.
Adam právě vycházel ze stejného podniku.
Zachytil ji dřív, než dopadla na namrzlý chodník, a bez zaváhání ji odvezl do nemocnice.
Nevyptával se.
Nezajímaly ho společenské řeči ani skandál, který by mohl následovat.
Nesnažil se hrát si na zachránce.
Prostě zůstal.
Čekal s ní, dokud lékař znovu nenašel tlukot dětského srdce.
Silný.
Pravidelný.
Živý.
Teprve později jí Adam prozradil něco, co nečekala.
Velmi dobře znal jejího otce.
„Tvůj táta mi kdysi pomohl, když jsem neměl vůbec nic,“ řekl jí. „Dovol mi, abych teď pomohl jeho dceři.“