„Mám poslední přání,“ řekla tiše a nepřestávala se mi dívat do očí. „Možná vám to bude připadat podivné, ale cítím, že mi mnoho času nezbývá. Tolik let jsem byla sama a nechci odejít s vědomím, že jsem na konci neměla nikoho, komu bych mohla říkat můj muž. Vezmete si mě?“
Její prosba mě zasáhla tak, že jsem nedokázal odpovědět.
Jen jsem na ni hleděl. Alena mi pohled oplácela se smutným, ale vyrovnaným úsměvem.
Ticho pravidelně protínalo pípání monitoru. Připadalo mi, že mezi otázkou a další větou uplynuly celé hodiny, přestože šlo sotva o minutu.
„Nemusíte se rozhodnout hned,“ řekla jemně. „Jeďte domů, vyspěte se a promyslete si to. Jen vás prosím, neodmítejte mě pouze ze strachu z toho, co si řeknou ostatní.“
Právě toho jsem se bál nejvíc.
Její nabídka, že mi dá čas, mi přesto nepřinesla žádný klid.
Celou noc jsem nezavřel oči. Převaloval jsem se až do rána a s prvním světlem sedl do auta. V domově jsem hned po příchodu odvedl Kláru do odpočinkové místnosti.
„Musím ti něco říct. A prosím, nezačni se smát.“
Klára pomalu položila hrnek s kávou na stůl.
„Tomáši, vypadáš hrozně. Co se stalo?“
„Alena mě požádala, abych si ji vzal.“
Nespal jsem ani jedinou minutu a bylo to na mně vidět.
Klára se nezasmála. Dokonce ani nemrkla. Několik vteřin na mě jen beze slova zírala.
Pak si unaveně promnula čelo, jako by ji náhle rozbolela hlava.
„Řekni mi, že jsi odmítl.“
„Ještě jsem jí nic neřekl.“
„Tomáši…“ naklonila se ke mně. „Uvědomuješ si vůbec, jak to bude vypadat? Čtyřiatřicetiletý ošetřovatel si vezme dvaaosmdesátiletou klientku bez rodiny. Lidé si okamžitě začnou vytvářet vlastní verze. A věř mi, nebudou laskavé. Vedení se bude vyptávat. Každý si najde svou teorii.“
„Já vím.“
„Tak mi řekni, že jsi jí odpověděl ne.“
„Opravdu chápeš, co riskuješ?“ pokračovala. „Jakmile se to rozšíří, můžeš přijít o práci tady a možná i o možnost pracovat v jiném zařízení. Nikdo nebude chtít slyšet, jak to skutečně bylo.“
„Kláro… Alena umírá. Nemá nikoho. Za celou dobu mě poprvé požádala o něco, co si přeje jen pro sebe.“
„Mohla tě požádat o stovku jiných věcí. O cokoli, jen ne o svatbu.“
„Jenže ona si přeje právě tohle,“ odpověděl jsem pevně.
Klára mě dlouho mlčky zkoumala, jako by se snažila vyčíst rozhodnutí z mé tváře.
„Ty jí řekneš ano, viď?“
„Alena umírá,“ zopakoval jsem tiše.
„Nevím, jestli to, co můžu ztratit já, má větší cenu než to, o co by přišla ona.“
Klára si zhluboka povzdechla.
„To je přesně tvůj problém, Tomáši. Nikdy nevěříš, že máš něco, co stojí za ochranu.“
Ještě téhož odpoledne jsem se vrátil do nemocnice. Alena seděla opřená o polštáře a četla román v měkké vazbě. Jakmile mě spatřila ve dveřích, objevil se jí na tváři známý úsměv.
„Jste zpátky dřív, než jsem čekala.“
„Už vím, co vám odpovím.“
Pomalu knihu zavřela a odložila ji na stolek.
Klářina poslední věta mi stále zněla v hlavě.
„Chci to udělat,“ řekl jsem klidně.
Aleně se zalily oči slzami. Několikrát rychle zamrkala, jako by odmítala dovolit byť jediné z nich sklouznout po tváři.
„Takže… souhlasíte?“ zašeptala.
„Ano.“
Sevřela mi ruku tak pevně, že jsem cítil každý její tenký prst. Stará plátěná taška ležela vedle postele na obvyklém místě, v dosahu její dlaně.
V tu chvíli už o mém rozhodnutí nebylo pochyb.
O týden později jsme se vzali při skromném obřadu přímo v nemocničním pokoji. Oddával nás nemocniční kaplan a Klára nám šla za svědkyni. Tentokrát nic nenamítala, jen mlčky stála vedle nás. Alena měla světle růžový pletený svetr a stejně odhodlaný úsměv jako v den našeho prvního setkání.
Věděl jsem, že většina lidí mou volbu nikdy nepochopí.
Jestli jsem ale mohl osamělé a laskavé ženě darovat několik posledních chvil opravdového štěstí, připadalo mi to jako to nejmenší, co pro ni mohu udělat.
S Alenou jsme se stali manželi.
O tři dny později, téměř přesně dva roky po našem prvním setkání, zemřela tiše ve spánku. Moje ruka zůstala pod její až do poslední chvíle.
Na pohřbu jsem stál v půjčeném černém kabátu, uvnitř úplně prázdný a bez představy, co bude dál.
Právě tehdy se ke mně přes mokrou trávu vydal pan Král, Alenin právník. Nesl starou ošoupanou brašnu, kterou za života nepouštěla z rukou a nikomu nedovolovala, aby se jí dotkl.
Po krátkém představení mi ji mlčky vložil do náruče.
Byla mnohem těžší, než by obyčejná plátěná taška měla být.
Alenin odchod byl tichý. To, co po ní zůstalo, však působilo znepokojivě těžce.
„Vybrala si právě vás z určitého důvodu,“ zopakoval pan Král, tentokrát tišeji. Sáhl do složky, kterou držel pod paží. „Uvnitř je dopis, Tomáši. Přála si, abyste si ho přečetl dřív, než se stane cokoli dalšího. Než uděláte jakékoli rozhodnutí. Předvídala, že…“
Do hovoru vstoupil muž v šedém obleku. Postavil se mezi nás s takovou samozřejmostí, jako by mu patřil celý hřbitov. Mohlo mu být něco přes padesát, vlasy mu řídly a čelist měl napjatou. Nikdy jsem ho neviděl, ale po prvních slovech mi bylo jasné, kdo to je.
Dopis v tašce náhle přestal být jedinou věcí, která mě znepokojovala.
„Vy budete Tomáš,“ řekl chladně. „Jsem Petr, Alenin synovec.“