Pomalu jsem přikývl.
„Mluvila o vás.“
„To si dovedu představit,“ odsekl Petr a přeměřil si mě od bot až po tvář. „Mladý ošetřovatel si vezme mou dvaaosmdesátiletou tetu tři dny před její smrtí. Jistě chápete, jak to působí.“
„Ve skutečnosti se to stalo jinak.“
„To říká každý.“
Alenina zmínka o něm se mi vrátila s mrazivou přesností.
Pan Král si významně odkašlal, ale Petr zdaleka neskončil.
„Napadnu úplně všechno,“ oznámil. „Sňatek, závěť, cokoli dalšího. Můj právník už připravuje potřebné podklady. Zneužil jste bezbrannou starou ženu a já nedovolím, aby vám to prošlo.“
Aniž jsem si to uvědomil, sevřel jsem brašnu pevněji.
„Nikdy jsem jí nic nevzal.“
„Pak vám nebude vadit, když mi tu tašku hned předáte.“
Jeho výhrůžka visela mezi námi stejně těžce jako samotná brašna.
Podíval jsem se na pana Krále. Neznatelně zavrtěl hlavou, jako by mě varoval, abych nic nedělal unáhleně.
„Musím si to promyslet,“ řekl jsem nakonec a odešel.
„Tomáši, počkejte! Nechte mě to vysvětlit!“ volal za mnou pan Král.
Já už ale kráčel pryč. Byl jsem příliš otřesený, než abych se ohlédl.
V pondělí se v domově začaly šířit první řeči.
Nezbývalo mi nic jiného než přemýšlet, ale klid jsem nenacházel.
Nejprve jsem změnu jen cítil. Až potom jsem začal rozeznávat její zvuk.
Když jsem vešel do odpočinkové místnosti, rozhovory utichaly.
Dvě sestry na chodbě přestaly mluvit ve chvíli, kdy jsem kolem nich prošel.
Dokonce i obyvatelé, které jsem znal déle než rok, se na mě začali dívat s novou nedůvěrou.
Klára mě našla ve skladu, kde jsem rovnal čisté ručníky do polic.
Zavřela za sebou dveře.
„Ve středu tě chce vedení vyslechnout. Zahajují oficiální šetření.“
„Čekal jsem to.“
Pohledy jsem vnímal dřív než šeptání, ale teď už nešlo ignorovat ani jedno.
„Musíš vědět, co budeš dělat,“ řekla vážně.
„Všechno vrátím,“ odpověděl jsem bez zaváhání. „Ať je v té tašce cokoli. Ať mi Alena odkázala cokoli. Petr si to může nechat. Nechci, aby si někdo myslel, že jsem si ji vzal kvůli penězům.“
Klára mě dlouze pozorovala.
„Tomáši, přesně toho chce Petr dosáhnout.“
„Možná na to má nárok. Je její příbuzný. Je to její krev.“
„No a?“ ohradila se. „Ty jsi byl její opravdová rodina. Viděla jsem každý den, co jste pro sebe znamenali.“
Neodpověděl jsem.
Jen jsem dál skládal jeden ručník na druhý.
„Bez plánu to nezvládneš,“ dodala.
Ten večer jsem seděl na posteli a přede mnou ležela Alenina stará plátěná taška.
Stále jsem ji neotevřel.
Měl jsem pocit, že bych tím porušil něco posvátného. Jako by pouhé rozepnutí zipu znamenalo přiznat, že Petr měl alespoň částečně pravdu.
Vtom se mi rozvibroval telefon.
Volal pan Král.
„Tomáši, na pohřbu jsem vám nestihl říct všechno. Než se jakkoli rozhodnete, otevřete tu tašku a přečtěte dopis. Alena přesně věděla, že k tomu dojde.“
Brašna přede mnou zůstávala zavřená.
„K čemu přesně?“ zeptal jsem se.
„Věděla, že Petr dorazí hned, jakmile se dozví o její smrti. Připravila se na to. Právě to jsem vám chtěl vysvětlit, než nás přerušil. Prosím vás… otevřete ji.“
Hovor skončil.
Ještě několik dlouhých minut jsem seděl bez hnutí a hleděl na kovový jezdec zipu.
Nakonec jsem se zhluboka nadechl a brašnu pomalu rozevřel.
Nebyly v ní žádné bankovky.
Žádné šperky.
Žádné dokumenty k domu.
Žádné klíče od trezoru.
Vůbec nic z toho, co jsem si celou dobu představoval.
„Připravila se na co?“ zašeptal jsem do ticha.