Pevný dvoupatrový dům stál na rozlehlém pozemku nedaleko malé obce.
V zahradě rostly staré jabloně, jejichž těžké větve se místy skláněly skoro až k zemi.
Uvnitř bylo zřejmé, že se bude muset opravovat, ale místnosti byly světlé a celý dům působil zvláštně útulně.
Hana vyšla ven a zastavila se mezi mokrou trávou a jabloněmi.
A právě tam, poprvé po mnoha letech, ucítila něco, co se podobalo skutečnému štěstí.
Tady mohla uskutečnit všechno, co kdysi odsunula jako nesplnitelnou dětskou představu.
Mohla vysadit květiny.
Založit zeleninové záhony.
Pěstovat rybíz a maliny.
Postavit mezi stromy altán.
A hlavně mohla začít znovu.
Ještě téhož večera jí zavolal Petr.
— Hani, mohl bych přijet? Potřebujeme si promluvit.
— Přijeď, — odpověděla klidně.
Dorazil asi za hodinu.
Nevypadal dobře.
Tvář měl pohublou, oblečení pomačkané a pod očima tmavé kruhy.
— Hani, udělal jsem chybu. Odpusť mi.
— Pojď dál, — řekla. — Dáš si čaj?
— Dám.
Petr se posadil ke stolu a sotva se usadil, narovnal ramena tím svým starým známým způsobem, jako by se znovu ocitl doma a všechno se mělo automaticky vrátit do původních kolejí.
— Víš, s Klárou je všechno mnohem složitější, než jsem čekal. Je mladá. Chce chodit do restaurací, bavit se, cestovat, dostávat drahé dárky. A já nemám tolik peněz, kolik si zřejmě představovala.
— Rozumím, — přikývla Hana a nalila čaj.
— A vůbec… když jsem s ní nějakou dobu žil, došlo mi, jak moc pro mě znamenáš. Jsme spolu dvacet let. Takovou část života přece nejde jen tak škrtnout.
— Samozřejmě že nejde.
Její klidná odpověď Petra viditelně povzbudila.
— Chtěl bych se vrátit, Hani. Mohli bychom začít znovu. A třeba bychom opravdu koupili nějakou chalupu nebo zahradu, jak jsi vždycky chtěla.
Hana před něj postavila šálek.
Chvíli si ho mlčky prohlížela.
Pak se jí na tváři objevil úsměv.
— Opustil jsi mě, tu svou „starou ženskou“, a utekl za mladou. Tak proč ses najednou vrátil? Doslechl ses snad o mém dědictví? — zeptala se a rozesmála se mu přímo do tváře.
Petr během okamžiku zbledl.
— O jakém dědictví? Jakých penězích?
— O domě ve středních Čechách. O chalupě. O penězích na účtech. Snad si nemyslíš, že jsem úplně hloupá.
— Hani, ale s tím to nemá nic společného. Já jsem jen pochopil, že…
— Pochopil jsi, že vydržovat mladou milenku je dražší, než sis představoval. A tady zůstala manželka, které se shodou okolností objevily peníze. To je přece velmi pohodlné.
Petr natáhl ruku přes stůl a chtěl se dotknout její dlaně.
Hana ji okamžitě stáhla.
— Nesahej na mě.
— Hani, proč jsi taková? Copak záleží na tom, jestli nějaké dědictví existuje? Důležité jsou přece naše city.
— City? — Hana vstala. — Dvacet let jsi mi dokázal říkat, že jsem tlustá, zestárlá a pro nikoho nezajímavá. Smál ses mým snům. Tvrdil jsi, že zahrada, dům a všechno, co jsem chtěla, jsou hlouposti. A teď sis najednou vzpomněl na lásku?
— Choval jsem se jako idiot. Odpusť mi.
— Neodpustím ti. A zpátky tě nevezmu.
— A co budeš dělat sama? Kam vůbec půjdeš?
— Odstěhuju se do svého domu. Budu mít zahradu.
— Hani, vzpamatuj se. Ty jsi městský člověk. Jsi zvyklá na byt, pohodlí, normální život.
— Já jsem si nezvykla na pohodlí, Petře. Zvykla jsem si snášet ponižování. A právě toho zvyku se teď hodlám zbavit.
Petr se ji ještě skoro půl hodiny snažil přesvědčit.
Sliboval, že se změní.
Přísahal, že ji miluje.
Mluvil o jejich společné budoucnosti.
Tvrdil, že je připraven splnit všechny sny, kterým se ještě nedávno vysmíval.
Hana však svůj názor nezměnila.
— Jdi, Petře. A už se sem nevracej.
Když za ním zaklaply dveře, vytáhla Hana ze zásuvky čistý list papíru a posadila se ke stolu.
Začala si psát plán.
Jaké květiny vysadí u domu.
Kam přijdou záhony se zeleninou.
Ve kterém pokoji začne s opravou.
A kde přesně mezi jabloněmi bude stát altán.
Poprvé po velmi dlouhé době se cítila skutečně šťastná.
Ne proto, že měla peníze.
Ani proto, že se jí podařilo ponížit muže, který jí tolik ublížil.
Byla šťastná, protože pochopila, že konečně může žít tak, jak si vždycky přála.
Na jaře se Hana do domu přestěhovala natrvalo.
Místní obyvatelé i lidé z okolních chalup ji přijali přátelsky.
Starší sousedka paní Marie Nováková jí ukázala, jak správně pečovat o ovocné stromy, kdy připravit sazenice a co dělat, aby mladé rostliny přežily chladné noci.
Soused Miroslav Dvořák jí zase pomohl dát do pořádku střechu, opravit verandu a spravit starý plot.
Hana trávila každý den venku.
Pracovala na zahradě od rána do večera.
Ruce jí postupně zesílily, tvář získala zdravou barvu od slunce a ve vlasech se jí objevilo několik dalších stříbrných pramenů.
Jenže její oči byly úplně jiné než dřív.
Zase v nich bylo světlo.
Poprvé po mnoha letech měla pocit, že skutečně žije.
Petr jí čas od času zavolal.
Vyptával se, jak se jí daří, opatrně naznačoval, že by ji mohl navštívit, a nabízel pomoc s domem.
Hana mu odpovídala stručně, slušně a klidně.
Jako by na druhém konci telefonu nebyl muž, se kterým strávila dvacet let, ale někdo, koho kdysi dávno znala.