Na podzim, když sbírala první jablka, se zastavila pod jedním ze starých stromů a najednou si uvědomila, že právě tohle je štěstí.
Nebylo ukryté v muži.
Nedalo se vypočítat podle zůstatku na bankovním účtu.
Byla to možnost ráno otevřít oči a vědět, že ten den bude dělat něco, co má ráda.
Možnost být sama sebou.
Nemuset se pořád obhajovat.
Nesnášet posměšky.
Nebát se, že někoho naštve nebo zklame.
Peníze po tetě Ludmile Hana utrácela s rozvahou.
Nechala opravit dům.
Nakoupila kvalitní stromky a další sazenice.
Dala do pořádku hospodářské stavby.
Zbytek peněz nechala na účtech a postupem času na ně skoro přestala myslet.
Pochopila, že skutečné bohatství nejsou čísla, která člověk vidí v internetovém bankovnictví.
Bohatství je, když vás ráno nevzbudí ostré zazvonění budíku a podrážděný hlas manžela, ale zpěv ptáků za oknem a chuť vstát, otevřít dveře a prožít další den.
V zimě se Hana přihlásila do kurzu zahradní a krajinářské tvorby.
Na jaře chtěla založit malé zahradnictví se sazenicemi.
Její život se znovu plnil plány, smyslem a barvami.
Petr zůstal ve městě.
Se svou prací, věčným spěchem, finančními starostmi a nekonečnými pokusy dokázat sám sobě, že ještě není starý.
Hana si na něj někdy vzpomněla.
Už bez vzteku.
Dokonce téměř s lítostí.
Tak dlouho hledal štěstí na místech, kde nikdy nebylo, až nakonec nepřišel jen o manželku.
Ztratil především sám sebe.
Jenže to už nebyla Hanina starost.
Její vlastní příběh naopak právě začínal.
Ve starém domě mezi jabloněmi.
Vedle záhonů plných květin.
V zahradě, kterou si konečně vytvářela vlastníma rukama.