Taxík se rozjel a za několik vteřin zmizel za rohem.
Hana tam ještě dlouho stála s těžkými taškami v rukou a nedokázala udělat jediný krok.
Když se vrátila domů, nedokázala se uklidnit.
Přecházela z jedné místnosti do druhé, otevřela knihu a po chvíli ji zase zavřela, pustila televizi, začala něco vařit a vzápětí toho nechala.
Nic nedokázalo zastavit jedinou myšlenku, která jí stále dokola běžela hlavou.
Petr přišel až pozdě večer.
— Jaký jsi měl den? — zeptala se Hana a pozorně si ho prohlížela.
— Normální. Jsem hrozně unavený. Do večera jsem seděl nad dokumenty.
— Byl jsi tam sám?
— Skoro. Klára mi chvíli pomáhala, ale odjela brzo.
Hana pomalu přikývla.
Takže jí lhal.
Díval se jí přitom přímo do očí a lhal naprosto klidně.
O několik dní později pozvala Hanu její kamarádka Jana na oslavu narozenin do restaurace.
Hana se nejprve vymlouvala, ale Jana se nedala odbýt.
— Hani, poslední dobou se jen zavíráš doma. Nemůžeš pořád sedět mezi čtyřmi stěnami. Potřebuješ přijít na jiné myšlenky.
V restauraci bylo plno, všude se mluvilo a smálo.
Kamarádky probíraly společné známé, vyprávěly si novinky a připomínaly staré historky.
Hana se snažila usmívat, přikyvovala a občas něco dodala, ale ve skutečnosti myšlenkami bloudila úplně jinde.
A potom je uviděla.
Petr s Klárou seděli v zadní části restaurace u malého stolku pro dva.
Petr byl nakloněný k ní a něco jí tiše říkal.
Klára se smála a každou chvíli se dotkla jeho ruky.
Hana měla v jediném okamžiku pocit, že jí v těle zmrzla krev.
Omluvila se kamarádkám a rychle odešla na toaletu.
Dlouho tam stála před zrcadlem a dívala se sama sobě do očí.
Viděla unavenou čtyřicetiletou ženu s pohaslým pohledem, napjatými rysy a tváří, která jako by už dávno zapomněla, jak vypadá opravdový úsměv.
Skoro se nepoznávala.
Domů dorazila pozdě.
Petr už spal.
Druhý den ráno, když spolu seděli u snídaně, položila mu otázku, kterou už nedokázala dál odkládat.
— Kde jsi byl včera večer?
— Doma. Vždyť jsi sama viděla, že jsem byl doma, — odpověděl bez zaváhání.
— Petře, viděla jsem tě v restauraci. S Klárou.
Lžička v jeho ruce se zastavila.
— Probírali jsme práci. Máme nový projekt.
— A ten projekt jste museli probírat večer v restauraci?
— Ano. V restauraci. Co je na tom tak zvláštního?
Hana opatrně položila šálek na stůl.
— Řekni mi pravdu. Je mezi vámi něco?
V kuchyni zavládlo ticho.
Několik minut ani jeden nepromluvil.
Pak Petr těžce vydechl.
— Ano. Je.
Hana tu odpověď čekala.
Možná ji v hloubi duše znala už od soboty.
Přesto ji ta dvě krátká slova zasáhla tvrději než facka.
— Proč?
— Víš, Hani… — Petr odvrátil pohled. — Když jsem s Klárou, připadám si zase mladý. Dívá se na mě s obdivem. Myslí si, že jsem úspěšný, zajímavý chlap. Vedle tebe mám pocit, že už jsem starý. Jako bychom byli dva unavení koně, kteří dvacet let táhnou stejný vůz.
— Dvacet let jsme spolu žili, Petře.
— Já vím. Ale nechci mít pocit, že už můj život skončil. Chci zase něco cítit. Chci se cítit živý.
— A co teď hodláš udělat?
— Odeju. Klára si pronajímá byt. Přestěhuju se k ní.
Petr si sbalil věci ještě téhož dne.
Hana nekřičela.
Neprosila ho, aby zůstal.
Nevyčítala mu Kláru, nerozbíjela nádobí a nedělala scénu.
Seděla v kuchyni, dívala se z okna a poslouchala, jak Petr prochází bytem, otevírá skříně a ukládá košile, kalhoty a osobní věci do kufru.
U dveří se ještě zastavil.
— Promiň, Hani. Prostě to tak dopadlo.
— Ano, — odpověděla klidně. — Přesně tak to dopadlo.
První dny po jeho odchodu neměly konce.
Byt, který jí dříve připadal úplně obyčejný, se náhle zdál obrovský, prázdný a studený.
Hana nevěděla, co dělat se vším tím tichem.
Kamarádky jí telefonovaly, nabízely, že přijdou, vezmou ji ven nebo že u některé z nich může pár dní bydlet.
Ale Hana nechtěla nikoho vidět.
Po týdnu jí zavolala matka.
— Haničko, mám špatnou zprávu. Zemřela teta Ludmila.
— Která teta Ludmila? — Hana chvíli nevěděla, o kom matka mluví.
— Maminčina sestra z Prahy. Pamatuješ? Asi před deseti lety u nás byla na návštěvě.
Hana si matně vybavila štíhlou, trochu strohou ženu v drahém kostýmku.
Tehdy u nich pobyla jen krátce a většinu času telefonovala kvůli práci.
— A právě o to jde, — pokračovala matka. — Všechno odkázala tobě.
— Jak všechno?
— Dům ve středních Čechách, chalupu a peníze na účtech. A nejsou to malé peníze. Teta Ludmila celý život pracovala jako hlavní účetní ve velké firmě. Vlastní děti neměla. Asi se rozhodla nechat majetek své jediné neteři.
Hana poslouchala a měla dojem, že nerozumí jednotlivým slovům.
Celý rozhovor zněl jako část podivného snu.
— Mami… kolik těch peněz je?
— Přesně nevím. Ale podle toho, co mi řekli, by ti vystačily na mnoho let, i kdybys už vůbec nechodila do práce.
Po skončení hovoru zůstala Hana dlouho sedět v naprostém tichu.
Pak vstala a přešla k oknu.
Déšť, který celé dny nepřestával, konečně ustal. Ve velkých kalužích na chodníku se odrážela chladná podzimní obloha.
O dva dny později se Hana vydala do středních Čech, aby se na zděděný dům podívala.
Byl mnohem větší, než čekala.