Prodavačka si Karolínu přeměřila pomalým pohledem od hlavy až k patě. V koutcích úst jí na okamžik probleskl chladný výraz.
Málem jsem vyslovila Michalovu starou přezdívku. Zadržela jsem ji však dřív, než mi unikla ze rtů. Patřila jemu. Nikdo jiný ji nepoužíval.
Ve výloze butiku v Javorové ulici visely šaty, které jsem si na Karolíně představovala od chvíle, kdy jsme kolem obchodu poprvé projely. Byly smetanově bílé, lehké a jemné, téměř jako z pohádky.
Karolína před výlohou dlouho stála. Pak se poprvé po mnoha měsících ozvala hlasem, v němž jsem poznala zlomek dívky, kterou bývala.
„Mohla bych si vyzkoušet tyhle?“
Prodavačka se na ni znovu zadívala. Očima pomalu sjela po její postavě a rty sevřela do úzké linky.
„Zlatíčko, tyhle nejsou pro tebe. Na ně jsi příliš velká.“
To bylo všechno.
Žádná omluva.
Žádný pokus větu zmírnit.
Pouze několik holých slov, která zasáhla moji dceru tvrději než otevřená rána.
Karolína nezačala plakat.
Nehádala se.
Beze slova se otočila, vyšla z obchodu a posadila se na sedadlo spolujezdce.
Následovala jsem ji s roztřesenýma rukama. Klíče od auta mi málem vypadly na zem.
Celou cestu domů hleděla přímo před sebe.
„Karolíno, je mi to strašně líto. Vrátím se tam a řeknu jí, co si o jejím chování myslím.“
„Prosím, jeď.“
„Já jenom…“
„Mami, prostě jeď.“
Ani jednou neodtrhla pohled od silnice. Každých několik vteřin jsem ji koutkem oka kontrolovala. Čekala jsem slzy, výkřik nebo prudký záchvat vzteku. Cokoli, co by ukázalo, že se bolest může dostat ven.
Nepřišlo nic.
A její naprosté ticho mě vyděsilo mnohem víc než pláč.
Po příchodu domů pomalu vystoupala po schodech. Vešla do svého pokoje a zavřela dveře.
O vteřinu později cvakl zámek.
Opřela jsem čelo o dveře a snažila se plakat tak tiše, aby mě za nimi neslyšela.
Nakonec jsem sklouzla na koberec a posadila se zády ke dveřím.
„Karolíno, prosím, otevři.“
„Na ples nejdu, mami.“
„Nějaké šaty najdeme. Můžeme je nechat ušít. Nebo bychom se mohly pokusit ušít je samy.“
„Mami, přestaň.“
Její hlas zněl prázdně a vyčerpaně. Jako by v ní už nezůstala síla bojovat ani proti mně.
„Nikdy tam nepůjdu. Prosím, už se o nic dalšího nesnaž.“
Znovu jsem přitiskla čelo ke dveřím a rozplakala se tak tiše, jak jsem dokázala.
Jedno dítě jsem už pohřbila.
A teď jsem měla pocit, že ztrácím také druhé. Ne během jediného okamžiku, ale pomalu, den po dni. Jako by mi mizelo úzkou škvírou pod dveřmi a já se k němu nemohla dostat.
Nevěděla jsem, jak svou dceru zachránit.
Netuším, jak dlouho jsem na chodbě seděla.
Dost dlouho na to, aby mi zcela zdřevěněly nohy.
Dost dlouho na to, aby se odpolední světlo za oknem proměnilo v šedivý večer.
O několik dní později někdo zaklepal na hlavní dveře.
Otevřela jsem stále ve stejném oblečení, které jsem měla předchozího dne.
Na verandě stál Matěj.
Měl na sobě sepranou mikinu s kapucí a k hrudi tiskl malý skicák. Vypadal nervózně, ale zároveň z něj vyzařovalo odhodlání, jaké jsem u něj do té doby neznala.
„Paní Hano, mohl bych s vámi chvíli mluvit venku?“
Vyšla jsem na verandu a opatrně za sebou zavřela.
„Je Karolína v pořádku? Napsala ti něco?“
Zavrtěl hlavou.
„Ne, paní Hano.“
Zhluboka se nadechl.
„Potřebuju její míry.“
„Matěji, o čem to mluvíš?“
„Do plesu zbývají dva týdny.“
Na chvíli sklopil oči ke skicáku.
„Já to dokážu.“
Potom se mi podíval přímo do tváře.
„Vím, že to zní šíleně. Ale musíte mi věřit. A Karolíně nesmíte nic říct. Vůbec nic.“
Dívala jsem se na chlapce, kterého jsem znala od dětství. Vyrůstal jen o dva domy dál.
Bylo mu sedmnáct.
Nehty měl okousané až do krve.
Skicák držel tak pevně, jako by v rukou svíral smlouvu, na níž závisí osud nás všech.
„Matěji, ty jsi přece nikdy neušil plesové šaty.“
Ještě té noci jsem dlouho stála u kuchyňského okna.
V jeho pokoji se svítilo hluboko po třetí hodině ranní.
Světlo nezhaslo.
Ani na jedinou chvíli.
„Ne, paní Hano. Nic takového jsem ještě nešil.“
„Jak tedy chceš…“
„Potřebuju pouze, abyste řekla ano.“
Málem jsem ho odmítla.
Rozumných důvodů jsem měla víc než dost.
Jenže v jeho očích bylo něco, co se k sedmnáctiletému chlapci nehodilo. Klid, jistota a pevnost, kterou jsem sama od Michalovy smrti ztratila.
„Dobře,“ zašeptala jsem. „Souhlasím.“
Tu noc jsem znovu pozorovala světlo v Matějově pokoji. Nezhaslo ani dlouho po třetí hodině.
Stála jsem u okna a přemýšlela, k čemu jsem právě dala svolení.
Třetí den mi zavolala jeho maminka.
Světlo v Matějově okně se mezitím stalo mými novými hodinami.
Půlnoc.
Dvě hodiny ráno.
Tři hodiny ráno.
Stávala jsem u kuchyňského dřezu a sledovala jediné rozsvícené okno v celé ulici, zatímco ostatní domy už dávno spaly.
Třetího dne zazvonil telefon.
„Hano,“ ozvala se Matějova maminka unaveně. „Má prsty úplně rozedřené. Přikládala jsem mu na ně studené obklady a obvázala je, ale všechno si okamžitě sundal. Dnes dokonce nešel na písemku z chemie.“
Zavřela jsem oči.
„Měla bych mu to zakázat?“
Na druhém konci se na několik vteřin rozhostilo ticho.
„Nemyslím, že ho teď dokáže zastavit kdokoli,“ řekla nakonec. „U šicího stroje sedává od chvíle, kdy nohama dosáhl na pedál. Sama to přece víš.“