Věděla jsem to.
Pamatovala jsem si den, kdy mi jeho maminka zkracovala závěsy a šestiletý Matěj jí podával špendlíky z magnetické mističky. Neustále se vyptával, proč mají různé nitě různá čísla.
V deseti letech kreslil návrhy šatů do okrajů školních sešitů.
Ve třinácti si na starém stroji Veritas sám přešíval bundy.
Položila jsem telefon a opřela čelo o chladné sklo.
Dva týdny.
Znělo to naprosto nemožně.
Zároveň mi ta lhůta připadala jako nemilosrdné odpočítávání do chvíle, kdy budu muset Karolínu zvedat z trosek dalšího zklamání.
Ona se mezitím propadala stále hlouběji.
Přestala chodit dolů na snídani.
Tři dny po sobě nesundala stejnou šedou mikinu.
Když jsem zaklepala, odpovídala jedním slovem.
Čtvrtý den jsem vešla do pokoje, abych odnesla špinavé prádlo.
Pod postelí jsem zahlédla sešit.
Snažila jsem se Karolínu udržet nad vodou pomocí drobných, milosrdných lží.
„Musím jen něco vyřídit,“ říkávala jsem jí.
Ve skutečnosti jsem objížděla galanterie a hledala smetanovou hedvábnou nit přesně podle zprávy, kterou mi poslal Matěj.
Když jsem toho čtvrtého dne uklízela, vytáhla jsem sešit zpod postele.
Nebyl to starý deník z prvního ročníku, který jsem kdysi našla za knihami.
Tenhle byl novější.
Karolína si ho vedla ve druhém ročníku.
Její rukopis už nebyl kulatý a měkký. Tahy pera byly ostré, tvrdé a plné hněvu.
Na stránkách se opakovala jména.
Jedno za druhým.
Dívky, které si začaly šeptat pokaždé, když Karolína procházela kolem.
Chlapci, kteří několik dní po Michalově pohřbu začali na internetu zveřejňovat odporné poznámky.
Vytištěné komentáře.
Snímky obrazovky.
Každý lístek byl pečlivě vložený mezi stránky jako vylisovaná květina, kterou čas místo usušení proměnil v černý popel.
Vzala jsem telefon.
Vyfotila jsem jednu stránku po druhé.
Potom jsem se posadila doprostřed jejího pokoje a přečetla celý deník od první věty až k poslední.
Teprve tehdy jsem pochopila.
Největším nepřítelem nebyla prodavačka.
Nebyly jím ani smetanové šaty ve výloze.
Byl jím celý sbor krutých hlasů, který moje dcera nosila dva roky uvnitř sebe.
Hlasy, jež se jí zabydlely mezi žebry a opakovaly jí, že si nezaslouží být viděna.
Znovu jsem uchopila telefon.
Všechny fotografie jsem odeslala Matějovi.
Připojila jsem jedinou krátkou zprávu.
Nevím, zda ti to pomůže. Myslím ale, že bys měl vědět, co v sobě celou dobu nosí.
Na obrazovce se objevily tři tečky.
Zmizely.
Za chvíli se ukázaly znovu.
Potom opět zmizely.
Seděla jsem na koberci a několik minut je sledovala.
Přemýšlela jsem, co může sedmnáctiletý chlapec udělat se seznamem cizí krutosti necelé dva týdny před maturitním plesem.
Možná ty fotografie smaže.
Možná je jen přečte a bude truchlit spolu se mnou.
Neposlala jsem mu je proto, že bych měla nějaký plán.
Poslala jsem mu je, protože jsem už jejich váhu nedokázala nést sama.
Odpověď nakonec obsahovala jen jednu větu.
O některých věcech jsem už věděl. Děkuju za ty ostatní.
O minutu později přišla další zpráva.
Teď už vím, co s nimi udělám.
Dívala jsem se na ta slova tak dlouho, až displej potemněl.
Samozřejmě že věděl.
Celou dobu stál po jejím boku.
Sám procházel stejnými školními chodbami.
Slyšel posměšky, o nichž se ke mně dostávaly jen útržky.
Konstrukci šatů už měl téměř hotovou.
Nyní našel i jejich srdce.
Šestého dne ráno jsem udělala chybu.
Z kuchyně jsem telefonovala do obchodu s obuví.
„Potřebovala bych dámské lodičky ve velikosti třicet devět. Smetanové, s nízkým podpatkem. Ano, jsou na maturitní ples.“
Když jsem hovor ukončila a otočila se, Karolína stála ve dveřích.
Dlouho se na mě dívala, aniž promluvila.
Pak řekla:
„Pořád se mě snažíš změnit zpátky v tu, kterou jsem bývala.“
„Karolíno…“
„Co vlastně děláš?“
„Já jen…“
„Řekla jsem ti, abys toho nechala!“ Hlas jí náhle přeskočil. „Prosila jsem tě. Proč mě vůbec neposloucháš?“
Udělala krok dozadu.
„Pořád chceš, abych zase byla tou starou Karolínou. Jenže ona už neexistuje, mami. Zemřela ve stejný den jako Michal. Proč to nechceš přijmout?“
Zhluboka jsem se nadechla, ale hlas se mi přesto třásl.
„Protože miluju také Karolínu, kterou jsi teď. Miluju tě tady v kuchyni. Miluju tě i v té šedé mikině, kterou nosíš každý den. Nechci tě měnit. Jen jsem si přála, abys dostala jediný večer, během kterého by ses mohla znovu volně nadechnout.“
Otočila se, vyběhla nahoru a prudce zabouchla dveře.
Rána otřásla obrázky na stěně.
„Pro koho?“ vykřikla z pokoje. „Pro tebe? Nebo pro Michala?“
Ještě několik vteřin jsem zůstala stát s telefonem sevřeným v dlani.
Málem jsem zavolala Matějovi.
Málem jsem přešla trávník, zazvonila u jejich domu a řekla mu, aby přestal. Aby odložil jehlu, zapomněl na šaty a konečně si odpočinul. Aby si přestal ničit ruce kvůli dívce, která o jeho plánu vůbec nestála.
Nezavolala jsem mu.
Místo toho jsem vyšla z domu a zamířila k nim pěšky.
Jeho maminka otevřela dřív, než jsem stačila zaklepat podruhé.
Nic neřekla.
Pouze ukázala ke schodům.
Pomalu jsem vystoupala do patra.
Dveře Matějova pokoje zůstaly pootevřené.
Jemně jsem do nich zatlačila.
Matěj spal.