Snažila jsem se mluvit povzbudivě, ačkoli mě uvnitř svírala úzkost.
„Zbývá ještě jedno místo. Ten hezký butik na Javorové ulici.“
„Prosím, zkusme už jen ten poslední.“
Prodavačka si Elišku přeměřila od vlasů až k botám. V koutku úst se jí objevil chladný, sotva znatelný výraz.
Na okamžik jsem málem použila starou přezdívku. Zarazila jsem se dřív, než mi sklouzla ze rtů. Patřila Matějovi. Jen jemu.
Ve výloze butiku na Javorové visely šaty, které jsem si na Elišce představovala už od chvíle, kdy jsme kolem obchodu projely autem. Byly smetanově bílé, jemné a lehké. Připomínaly něco z pohádky, co se nedotklo obyčejného světa.
Eliška před nimi dlouho stála. Pak se poprvé za celý rok ozvala hlasem, který zněl skoro jako kdysi.
„Mohla bych si vyzkoušet ty z výlohy?“
Prodavačka ji znovu pomalu sjela pohledem. Oči se jí zastavily na Eliščině postavě a rty se stáhly do tvrdé čáry.
„Zlatíčko, tyhle šaty pro tebe nejsou. Jsi na ně příliš velká.“
To bylo všechno.
Bez omluvy.
Bez pokusu zmírnit, co právě řekla.
Jen holá věta, která udeřila silněji než otevřená dlaň.
Eliška nezačala plakat.
Neřekla ani slovo na obranu.
Pouze se otočila, vyšla ven a beze slova se posadila na sedadlo spolujezdce.
Doběhla jsem za ní s rukama, které se mi tak třásly, že jsem málem upustila klíče.
Celou cestu domů hleděla před sebe.
„Eliško… je mi to tak líto. Vrátím se tam a řeknu jí, co si o ní myslím…“
„Prosím, jeď.“
„Prosím. Jen jeď.“
Ani na okamžik neodtrhla oči od silnice. Znovu a znovu jsem se na ni dívala a čekala, že se zlomí. Že začne křičet. Že se rozpláče. Že udeří do palubní desky. Cokoli.
Nepřišlo vůbec nic.
A to ticho mě děsilo víc než všechny slzy světa.
Vešla do domu, pomalu vystoupala do patra a zavřela dveře svého pokoje.
O vteřinu později cvakl zámek.
Opřela jsem čelo o dveře a snažila se plakat tak tiše, aby mě neslyšela.
Po chvíli jsem se sesunula na koberec. Záda jsem měla opřená o dřevo, které nás oddělovalo.
„Eliško… otevři mi, prosím.“
„Na ples nejdu, mami.“
„Něco najdeme. Necháme šaty ušít. Nebo je zkusíme udělat samy…“
„Mami. Přestaň.“
Její hlas byl prázdný a vyčerpaný. Zněl, jako by už neměla sílu bojovat ani se mnou, ani se světem, ani sama se sebou.
„Nikdy tam nepůjdu. Prosím… už se nesnaž.“
Znovu jsem přitiskla čelo ke dveřím a rozplakala se tak potichu, jak jsem dokázala.
Jedno dítě jsem už pohřbila.
A teď jsem cítila, že ztrácím i druhé. Ne najednou, ale den po dni. Jako by mi mizela pod škvírou pode dveřmi, kam jsem nemohla dosáhnout.
Nevěděla jsem, jak ji zachránit.
Netuším, jak dlouho jsem tam seděla.
Dost dlouho na to, aby mi úplně ztuhly nohy.
Dost dlouho na to, aby se odpolední světlo na chodbě změnilo ve večerní šero.
O několik dní později někdo zaklepal na domovní dveře.
Otevřela jsem pořád ve stejném oblečení, které jsem měla předchozí den.
Na verandě stál Jakub.
Měl na sobě vyšisovanou mikinu s kapucí a k hrudi tiskl malý skicák. Vypadal nervózně, ale zároveň z něj vyzařovalo odhodlání, jaké jsem u něj nikdy předtím neviděla.
„Paní Novotná… mohl bych s vámi na chvíli mluvit venku?“
Vyšla jsem za ním a tiše zavřela dveře.
„Je Eliška v pořádku? Napsala ti?“
Zavrtěl hlavou.
„Ne, paní.“
Na okamžik se zhluboka nadechl.
„Potřebuju její míry.“
„Jakube… co tím myslíš?“
„Do plesu zbývají dva týdny.“
Odmlčel se a sevřel skicák ještě pevněji.
„Dokážu to.“
Podíval se mi přímo do očí.
„Vím, že to zní šíleně. Ale musíte mi věřit. A hlavně jí nesmíte nic říct. Ani slovo.“
Dívala jsem se na kluka, kterého jsem znala od dětství. Na dítě, které vyrůstalo o dva domy dál.
Bylo mu sedmnáct.
Měl okousané nehty.
A skicák svíral tak pevně, jako by v rukou držel smlouvu, na níž závisí celý náš svět.
„Jakube… vždyť jsi nikdy neušil plesové šaty.“
Tu noc jsem dlouho stála u kuchyňského okna.
V Jakubově pokoji svítilo světlo ještě po třetí hodině ráno.
Nezhaslo.
Ani na chvíli.
„Ne, paní. Nic takového jsem ještě nešil.“
„Tak jak chceš…?“
„Potřebuju jen, abyste řekla ano.“
Málem jsem ho odmítla.
Měla jsem pro to desítky rozumných důvodů.
Jenže v jeho očích bylo něco, co k sedmnáctiletému klukovi nepatřilo. Klid. Jistota. Síla, kterou jsem sama už celý rok postrádala.
„Dobře,“ zašeptala jsem. „Ano.“
Tu noc jsem znovu stála u kuchyňského okna a dívala se na světlo v Jakubově pokoji. Hořelo ještě dlouho po třetí ráno.
A já si kladla otázku, s čím jsem vlastně souhlasila.
Třetí den mi zavolala jeho maminka.
Světlo v Jakubově okně se mezitím stalo mými novými hodinami.
Půlnoc.
Dvě ráno.
Tři ráno.
Často jsem stála u dřezu a sledovala jediné osvětlené okno v celé ulici, zatímco všechny ostatní domy už dávno spaly.
Třetího dne zazvonil telefon.
„Markéto,“ ozvala se Jakubova maminka unaveně. „Má prsty rozedřené do krve. Dala jsem mu na ně studené obklady, ale hned je sundal. Dokonce nešel na písemku z chemie.“
Na okamžik jsem zavřela oči.
„Mám ho zastavit?“
Na druhé straně se rozhostilo krátké ticho.
„Nemyslím, že by ho teď dokázal zastavit kdokoli,“ odpověděla tiše. „Sedí u šicího stroje od chvíle, kdy dosáhl nohama na pedál. Vždyť to víš.“