Věděla jsem to.
Pamatovala jsem si, jak mi kdysi zkracovala závěsy a šestiletý Jakub jí podával špendlíky z magnetické mističky. Pořád se vyptával, proč mají různé nitě jiná čísla.
V deseti letech už kreslil návrhy šatů do okrajů školních sešitů.
Ve třinácti si sám přešíval bundy na starém stroji značky Lada.
Odložila jsem telefon a opřela čelo o chladné sklo.
Dva týdny.
Připadaly mi zcela neskutečné.
A současně jako odpočítávání k okamžiku, kdy budu muset svou dceru znovu sbírat z trosek dalšího zklamání.
Eliška se mezitím propadala stále hlouběji.
Přestala chodit dolů na snídani.
Tři dny za sebou měla stejnou šedou mikinu.
Když jsem zaklepala, odpovídala jedním slovem.
Čtvrtý den jsem vstoupila do jejího pokoje, abych odnesla prádlo.
Pod postelí jsem zahlédla sešit.
Snažila jsem se ji udržet nad hladinou drobnými milosrdnými lžemi.
„Musím jen něco vyřídit,“ říkávala jsem.
Ve skutečnosti jsem obíhala galanterie a sháněla smetanově bílou hedvábnou nit, protože Jakub mi poslal přesný seznam všeho, co potřeboval.
Když jsem čtvrtého dne uklízela pokoj, vytáhla jsem sešit zpod postele.
Nebyl to ten starý z prvního ročníku, který jsem kdysi našla za knihami.
Tenhle byl novější.
Psala ho ve druháku.
Její rukopis už nebyl kulatý. Byl ostrý, tvrdý a plný hněvu.
Jména.
Stránka za stránkou.
Dívky, které si šeptaly pokaždé, když procházela kolem.
Kluci, kteří začali psát odporné věci na internet pouhých pár dní po Matějově pohřbu.
Komentáře, které si vytiskla.
Snímky obrazovky.
Každý list byl vložený mezi stránky s přesností lisovaných květů, jenže čas z nich neudělal vzpomínku. Proměnil je v černý popel.
Vzala jsem telefon.
Fotila jsem jednu stránku za druhou.
Potom jsem se posadila doprostřed pokoje a přečetla celý deník od první věty až po poslední.
A tehdy jsem pochopila.
Skutečným nepřítelem nebyla prodavačka.
Ani šaty ve výloze.
Byl jím sbor krutých hlasů, které moje dcera nosila dva roky v sobě.
Hlasy, jež se jí zahnízdily mezi žebry.
Znovu jsem zvedla telefon.
Všechny fotografie jsem poslala Jakubovi.
Připojila jsem jen krátkou zprávu.
Nevím, jestli ti to pomůže. Ale myslím, že bys měl vědět, co v sobě celou dobu nosí.
Na displeji se objevily tři tečky.
Zmizely.
Objevily se znovu.
A zase zmizely.
Seděla jsem na koberci a dívala se na ně snad celé minuty.
Přemýšlela jsem, co může sedmnáctiletý kluk udělat se seznamem cizí krutosti necelé dva týdny před plesem.
Možná ho spálí.
Možná si ho jen přečte a bude truchlit se mnou.
Neposlala jsem mu ty stránky proto, že bych měla nějaký plán.
Poslala jsem je proto, že už jsem jejich tíhu nedokázala nést sama.
Když konečně odpověděl, přišla jediná věta.
Některé z těch věcí jsem už znal. Děkuju za všechno ostatní.
O minutu později dorazila další zpráva.
Už vím, co s tím udělám.
Dívala jsem se na ta slova tak dlouho, až obrazovka zhasla.
Samozřejmě že věděl.
Byl u ní celou dobu.
Chodil stejnými školními chodbami.
Slyšel posměšky, o nichž jsem já znala jen útržky.
Konstrukci šatů už dávno vymyslel.
Teď našel i jejich srdce.
Šestého dne ráno jsem udělala chybu.
Z kuchyně jsem volala do obchodu s obuví.
„Potřebovala bych dámské lodičky ve velikosti třicet devět. Smetanové. Nízký podpatek. Ano… na maturitní ples.“
Jakmile jsem položila telefon a otočila se, stála Eliška ve dveřích.
Dlouho se na mě mlčky dívala.
Potom řekla tichým hlasem:
„Pořád se mě snažíš vrátit k tomu, kým jsem byla.“
„Eliško…“
„Co to děláš?“
„Řekla jsem ti, abys přestala!“ Hlas se jí zlomil. „Prosila jsem tě. Proč mě vůbec neposloucháš?“
„Pořád se mě snažíš změnit zpátky v tu dívku, kterou jsem bývala. Jenže ona už není, mami. Zemřela ve stejný den jako Matěj. Proč to nechceš přijmout?“
Zhluboka jsem se nadechla. Hlas se mi třásl.
„Protože miluju i Elišku, kterou jsi teď. Miluju tě tady, v téhle kuchyni. Miluju tě i v šedé mikině, kterou nosíš každý den. Jen jsem chtěla, abys měla jediný večer, kdy by ses mohla alespoň na chvíli nadechnout.“
Rozběhla se do pokoje a prudce zabouchla dveře.
Rána byla tak silná, že se obrázky na stěně zachvěly.
„Pro koho?“ vykřikla z druhé strany. „Pro tebe? Nebo pro něj?“
Několik vteřin jsem zůstala stát s telefonem v ruce.
Málem jsem Jakubovi okamžitě zavolala.
Málem jsem přešla přes trávník k jejich domu a řekla mu, aby přestal. Aby odložil jehlu, nechal šaty být a zahodil ten šílený plán. Aby si konečně odpočinul a přestal si ničit ruce.
Neudělala jsem to.
Místo toho jsem vyšla z domu a zamířila k nim pěšky.
Jeho maminka otevřela ještě dřív, než jsem stačila zaklepat podruhé.
Nic neřekla.
Pouze ukázala směrem ke schodům.
Pomalu jsem vystoupala do patra.
Dveře Jakubova pokoje byly pootevřené.
Jemně jsem je odsunula.
Spal.
Usnul přímo u šicího stroje.
Tvář měl položenou na pracovní desce a v jedné ruce stále držel cívku nitě, jako by se jí nechtěl vzdát ani ve spánku.
Na podlaze kolem něj ležely vytištěné fotografie stránek z Eliščina deníku.
Vedle jednotlivých jmen byly obyčejnou tužkou nakreslené malé kroužky.
Za jeho zády stála na krejčovské panně hotová róba.