Týden utekl skoro nepozorovaně. Každý den byl plný slunce, procházek, mořského vzduchu a dětského smíchu. Eliška nadšeně pobíhala po pláži, sbírala kamínky a zasypávala maminku tisíci otázkami.
Tereza se po dlouhé době cítila opravdu odpočatá.
Domů se vracely opálené, šťastné a plné zážitků.
Na letišti na ně čekal Petr. Pro manželku přinesl obrovskou kytici a pro dceru krásnou hračku.
Doma je čekalo další překvapení. Petr sám připravil večeři.
— To je výborné! — podivila se Tereza, když ochutnala rybu pečenou s bylinkami. — Petře, vůbec jsem netušila, že umíš takhle vařit!
— Všechno se jednou mění, — usmál se. — Na internetu se člověk naučí cokoli. Stačí chtít udělat radost těm, které miluje.
Večeřeli, smáli se a vyprávěli si o dovolené. Eliška bez přestání mluvila o moři, slunci a svých malých dobrodružstvích.
V bytě panovala přesně ta domácí atmosféra, kvůli níž podle Terezy stálo za to žít.
Pak se Petr podíval na hodinky.
— Tak co, moje princezny, musím se jít připravit.
— Kam? — podivila se Tereza. — Vždyť je sobota!
— Práce se sama neudělá, — odpověděl a pohladil ji po vlasech. — Tatínek musí pracovat, aby mým holkám nic nechybělo. Zkusím se vrátit dřív.
Rychle se oblékl a odešel.
V předsíni ještě několik minut zůstávala známá vůně jeho kolínské. Potom byt ztichl.
Tentokrát připadalo Tereze ticho neobvykle těžké.
Aby se zaměstnala, rozhodla se uklidit. Celý týden přece nebyla doma. Otřela nábytek, vysála pokoje a začala mýt podlahu v kuchyni.
Najednou si všimla něčeho lesklého u nohy stolu.
Mezi dlaždicí a okrajem parket ležel drobný předmět.
Tereza se sehnula a zvedla ho.
Byla to náušnice — zlatá klipsa s malou perličkou.
Okamžitě ji poznala.
Patřila Lence.
Po několika vteřinách vzala telefon a zavolala manželovi.
— Ahoj, — ozval se jeho klidný, trochu unavený hlas.
— Ahoj. Co děláš?
— Probírám se zprávami. Nahromadilo se tolik papírování, že si to nedovedeš představit. Tebe by to za chvíli otrávilo. Už se ti po mně stýská?
Tereza si mimoděk uvědomila, že dříve jí Petr o své práci vyprávěl často. Ráda s ním rozebírala projekty, navrhovala řešení a pomáhala mu radou.
Teď ji jako by záměrně od svého pracovního života odděloval.
— Samozřejmě, že se mi stýská. Kdy přijdeš domů?
— Asi za tři hodiny. Musím dnes alespoň část věcí dokončit. Už na mě čekáte?
— Dobře. Budeme čekat.
Petr skutečně dorazil přibližně za tři hodiny. Hned ve dveřích zvedl Elišku do náruče a zatočil se s ní po pokoji. Holčička radostně výskala.
— Tak co, krásky moje, co jste beze mě dělaly? — zeptal se a políbil ženu na tvář.
— Uklízely jsme s maminkou! — oznámila Eliška vesele.
— To je zvláštní, — podivil se Petr. — Před vaším příjezdem jsem přece všechno uklidil.
— Ano, jistě, — usmála se Tereza.
Otevřela dlaň. Ležela v ní nalezená náušnice.
— A co je tedy tohle?
Petr se na šperk podíval. Na okamžik se mu změnil výraz. V očích se mihlo rozpaky a úsměv ztuhl.
Hned se však ovládl.
— Nemám tušení, Terezo. Opravdu. Vždyť to není moje.
— To rozhodně není, — zasmála se manželka.
Její smích však zněl o něco hlasitěji a napjatěji než jindy.
— Lenka se před naším odjezdem zastavila a hrála si s Eliškou. Nejspíš ji tehdy ztratila. Hned jí zavolám, určitě bude mít radost. A ty jsi mi tvrdil, že jsi vytřel úplně všude!
Petr si rozpačitě poškrábal zátylek.
— Možná ne úplně všude. Ale na chodbě bylo určitě čisto!
Všichni tři se zasmáli. Elišku obzvlášť pobavilo, jak si maminka dobírá tatínka.
Tereza zavolala Lence.
Kamarádka měla z náušnice opravdu radost. Řekla, že ji dlouho hledala a už si myslela, že ji ztratila někde na ulici.
Pak nečekaně oznámila další novinku.
— Mimochodem, Terezko, konečně jsem si našla novou práci!
— Gratuluju! Kde?
— U vás ve firmě. V logistickém oddělení. Je sice v jiné části budovy…
— Vážně? Vždyť tam pracuje Petr.
— Já vím. Ale jsme v různých odděleních a nejspíš se ani nebudeme potkávat. Prostě se objevilo dobré místo, tak jsem to zkusila.
Po skončení hovoru se Terezy zmocnil zvláštní neklid. Neměla k němu žádný zjevný důvod, přesto jí bylo najednou nepříjemně.
Přešla k zrcadlu v předsíni.
Dívala se na opálenou mladou ženu se světlými vlasy vyšisovanými řeckým sluncem. Tvář měla odpočatou, ale v očích se jí usadila nejistota.
„Jak dlouho potrvá, než se znovu začnu cítit jako dřív?“ pomyslela si. „Než se mi vrátí sebejistota, pracovní elán a samostatnost?“
Večer o Lence řekla Petrovi.
— Opravdu? — zvedl obočí a odložil tablet. — Tak si hned něco ujasněme. Nemám v úmyslu zařizovat její věci, pomáhat jí s kariérou ani řešit její pracovní problémy. Víš, že nesnáším míchání osobních vztahů s prací. Ať se snaží sama.
— O nic jsem tě nežádala, — pokrčila Tereza rameny. — Jen jsem ti to řekla.
— Tak dobře.
Chvíli mlčel, potom náhle změnil téma.
— Mimochodem, co ti mám koupit k narozeninám? Nerad bych zase vybral něco nevhodného.
— Překvap mě, — usmála se.
Před očima se jí okamžitě objevila tmavě modrá sametová krabička. Srdce se jí rozbušilo radostí.
— Terezko, alespoň trochu napověz, — naléhal Petr. — Šperky? Oblečení? Nebo snad další výlet?