— Šperk, — odpověděla dřív, než si stačila rozmyslet. — Něco opravdu krásného. Neobvyklého.
— Šperk? — Petr vypadal upřímně překvapeně. — Vždyť jsi vždycky říkala, že drahé klenoty jsou vyhozené peníze.
— Najednou na něj mám chuť, — odpověděla potichu a otočila se k oknu, jako by chtěla upravit závěs.
Tereziny narozeniny připadaly na polovinu ledna.
Petr trval na tom, že oslavu uspořádají v dobré restauraci. Pozvali příbuzné, několik blízkých přátel a samozřejmě také Lenku.
Kamarádka předem upozornila, že se trochu opozdí, a požádala ostatní, aby na ni nečekali.
Večer vypadal nádherně. Měkké světlo lustrů, tichá hudba, slavnostně prostřené stoly, přípitky a veselá konverzace vytvářely sváteční náladu.
Tereza si oblékla své nejpůsobivější šaty. Tmavě modrý samet, odhalená ramena a elegantní střih jako by byly stvořené pro safírový náhrdelník.
Představovala si, jak jí na krku zazáří chladné modré kameny, a jen stěží zadržovala šťastný úsměv.
Hosté pronášeli přípitky, předávali dárky a říkali jí krásná slova.
Nakonec vstal Petr.
Dlouho mluvil o tom, jak moc svou ženu miluje, jak je jí vděčný za rodinu a za úžasnou dceru. Díval se Tereze přímo do očí tak něžně, že někteří hosté dokonce dojetím zvlhli.
Potom vytáhl spod stolu krásnou krabičku zabalenou ve stříbrném papíře.
Terezino srdce se rozbušilo.
Tvar dárku se ale trochu lišil. Pamatovala si podlouhlou sametovou kazetu, zatímco před ní ležela hranatá krabička.
„Asi šperky přendal do jiného obalu,“ napadlo ji.
S lehce roztřesenými prsty strhla papír a otevřela víčko.
Všechno kolem se náhle zastavilo.
Hlasy hostů se proměnily v tlumený šum.
V krabičce skutečně ležela drahá šperková souprava. Nebyla to však ta, na kterou čekala.
Na černém sametu spočívaly masivní šperky ze žlutého zlata. Hlavním motivem byl had.
Těžký náhrdelník znázorňoval jeho prohnuté tělo. Hlava s drobnýma rubínovýma očima se u zapínání spojovala s ocasem. Stejný tvar měl i náramek a součástí soupravy byl také prsten.
Šperky působily draze, výrazně a provokativně. Chyběla jim však jemnost, která Terezu tak uchvátila u safírové soupravy.
Hosté obdivně vydechli.
— To je nádhera!
— To je ale dárek!
— Petře, ty jsi borec!
Tereza seděla se strnulým úsměvem. Měla pocit, že se jí těžký zlatý had obtáčí kolem krku a pomalu ji škrtí.
Před očima se jí vynořily jiné šperky.
Bílé zlato. Tmavě modré safíry. Lehká, téměř vzdušná práce.
A pak si jasně představila ty kameny na cizím krku. Na štíhlém krku ženy s malým známým znaménkem u klíční kosti.
Safíry by dokonale podtrhly barvu jejích očí.
Lenčiných očí.
Tereza ucítila uvnitř led.
Takový šperk si člověk nekoupí náhodou. Příliš neobvyklý design. Příliš pečlivě vybrané kameny. Příliš zřetelné bylo, že zlatník myslel na konkrétní ženu.
Souprava vypadala jako dárek z lásky.
Zlatý had byl drahý, nápadný a okázalý. Ale úplně bez osobního významu. Jako by Petr jen vybral něco velkého a působivého, aby hosté obdivovali jeho velkorysost.
Zbytek oslavy proběhl pro Terezu jako v mlze. Usmívala se, přijímala gratulace a odpovídala na otázky, zatímco se jí uvnitř všechno svíralo bolestí.
Chtěla si z krku strhnout těžké šperky, hodit je na zem a vykřičet pravdu. Přesto dál hrála roli šťastné oslavenkyně.
Lenka dorazila do restaurace neobyčejně krásná. Měla večerní šaty v hlubokém švestkovém odstínu. Žertovala, smála se, pronášela dojemné přípitky a přála kamarádce dlouhé roky rodinného štěstí.
Ani jednou se však nepodívala na Petra.
A on se vyhýbal jejím očím stejně pečlivě.
Chovali se dokonale. A právě proto to Terezu děsilo ještě víc. Připadalo jí, že sleduje dokonale nacvičené představení, jehož skrytý význam chápe jen ona.
V hloubi duše přesto stále doutnala nepatrná naděje.
„Co když se mýlím? Možná safírová souprava pořád leží ve skříni. Třeba byla určena někomu jinému. Možná jsem si všechno jen namluvila.“
Druhého rána, jakmile za Petrem zapadly dveře, běžela Tereza ke skříni. Přistavila si stoličku, otevřela horní polici a začala hledat známou krabičku.
Nebyla tam.
Prohledala oblečení, sousední police i zásuvky.
Nic.
Safírová souprava zmizela.
V tu chvíli se poslední zbytky naděje rozpadly.
Tereza nekřičela. Ani se nerozplakala. Jen zůstala stát uprostřed ložnice a cítila v sobě ohlušující prázdnotu.
Potom se jednotlivé vzpomínky začaly spojovat do jediného děsivého obrazu.
Petrovy neustálé přesčasy. Víkendy v kanceláři. Únava, kterou vždy vysvětlovala jeho náročnou prací. Neochota mluvit o pracovních záležitostech. Lenčina náušnice pod kuchyňským stolem. Zpráva, že nastupuje do stejné firmy. A dokonce i stará historka o Radkovi, který kdysi vydával nevěru za umělé dýchání.
Teď ten dávný vtip působil jako krutý výsměch osudu.
Tereza zůstala navenek klidná. Pokusila se zavolat do kanceláře, ale o víkendu nikdo telefon nezvedal.
Pak vytočila číslo Jany, bývalé kolegyně, s níž po odchodu na rodičovskou dovolenou udržovala přátelský vztah.
Jana měla z telefonátu upřímnou radost.
— Terezko! To je dobře, že voláš. Sama jsem se ti chtěla ozvat.
— Stalo se něco?