V komnatě panovalo hluboké ticho, ale nepodobalo se tomu, které Eliška znala z trůnního sálu. Nebyly tu pohrdavé pohledy, šeptané urážky ani skrývaná nenávist. Jen klid. Člověk, který ležel několik kroků od ní, se na ni nedíval s odporem a nepokoušel se ji ponížit.
Po mnoha letech si Eliška poprvé uvědomila, že necítí strach. Uvnitř se objevilo zvláštní prázdné místo. Nebyla to však bolestná prázdnota. Spíše prostor, v němž mohl poprvé v jejím životě vzniknout nový začátek.
Ráno muž vstal s krajní opatrností. Pohyboval se tak tiše, jako by se bál i nadechnout, aby ji nevzbudil. Eliška už měla otevřené oči a beze slova ho pozorovala.
Celý život ji obklopovali lidé, kteří se jí klaněli do tváře a za jejími zády ji nemilosrdně zesměšňovali. Teď s ní zůstával jediný člověk — tichý, zraněný muž, jehož otec označil za méněcenného než všechny ostatní.
Až třetího rána našel odvahu promluvit.
— Paní… Mám vám přinést trochu chleba? — zeptal se tak tiše, že jeho hlas téměř zanikl.
Eliška se zarazila. Takovou otázku nečekala. Po chvíli pomalu zavrtěla hlavou.
— Ne… Nemám hlad.
Nebyla to pravda. Žaludek měla prázdný, ale nedokázala svou slabost přiznat. Muž se jí na nic dalšího neptal. Nenaléhal, nevysmíval se jí a nepokoušel se ji k ničemu nutit. Jen krátce přikývl a vyšel z komnaty.
Čtvrtého dne vydrhl celou kamennou podlahu. Pátého vstal dlouho před Eliškou a rozdělal v krbu oheň, takže se místnost poprvé skutečně prohřála. Šestého dne položil na stůl malou kytičku lučních květů, které nasbíral za hradbami. Nic nevysvětloval a nečekal od ní poděkování.
Sedmého dne dlouhé a opatrné mlčení prolomila sama Eliška.
— Jak se jmenuješ? — zeptala se tiše.
Muž na okamžik zaváhal. Potom poprvé zvedl hlavu a podíval se jí přímo do očí.
— Matěj.
Eliška jeho jméno pomalu zopakovala.
— Matěj…
Neskrýval se v něm žádný titul ani známka urozeného původu. Přesto v něm cítila cosi opravdově hřejivého. Bylo prosté, upřímné a zbavené přetvářky, kterou znala z každého zákoutí dvora.
Postupně spolu začali trávit stále více času. Jejich útočištěm se stala stará zahrada za hradem. Mezi růžovými keři spálenými mrazem, popraskanou půdou a tichými záhony dokázali zůstávat celé hodiny.
Jednoho dne Matěj ukázal na fialové keříky levandule.
— Tyhle rostliny bývají nejsilnější poté, co je někdo tvrdě seřízne, — řekl klidně. — Když jim naruší kořeny a obrátí půdu kolem nich, každý si myslí, že zahynuly. Ve skutečnosti se právě tehdy začínají probouzet. Ve chvíli, kdy vypadají nejslabší, se znovu rodí.
Eliška na něj překvapeně pohlédla. Jeho slova ji nezraňovala. Naopak se jemně dotýkala místa v jejím srdci, k němuž se celé roky nikdo nedokázal přiblížit.
— A ty? — zašeptala. — Musel jsi začínat znovu mnohokrát?
Na Matějových rtech se objevil krátký, smutný úsměv.
— Už dávno jsem to přestal počítat.
Eliška se nečekaně zasmála.
Ten smích byl tak přirozený, že překvapil i ji samotnou. Připomínal zvuk, na který od dětství téměř zapomněla. Od onoho dne začali o zahradu pečovat společně. Eliška si klekala do hlíny a nedbala na to, že se drahé šaty zašpiní. Matěj jí trpělivě ukazoval, jak se zastřihují větve, kolik vody potřebují jednotlivé rostliny a jak lze znovu probudit unavenou půdu. Nikdy přitom nepřekročil hranici, kterou mezi nimi vytyčila, a dával pozor, aby jí nezpůsobil sebemenší nepohodlí.
Jednoho rána se Eliška postavila před zrcadlo a dlouho si prohlížela vlastní odraz.
Její tělo se nezměnilo.
Tvář zůstávala kulatá, postava plná a vzhled přesně takový, jakým všichni pohrdali.
Jiné však byly její oči.
Nebyla v nich už jen bolest.
Pomalu se v nich usazovala naděje a chuť žít.
Poprvé v životě neviděla v zrcadle princeznu, za kterou je třeba se stydět. Spatřila člověka, který má svou cenu.
Klid však netrval dlouho.
Služebnictvo si znovu začalo šeptat.
— Když je s ním, usmívá se…
— Každý den tráví celé hodiny v zahradě s tím otrokem…
— Mezi nimi je něco víc než obyčejné přátelství…
Zvěsti brzy doputovaly až ke králi.
Když se Vratislav dozvěděl, že ponížení, které pro dceru vymyslel, vedlo k naprosto opačnému výsledku, nedokázal ovládnout hněv. To, co mělo být trestem, jí začalo přinášet štěstí. A takovou urážku své vůle nemohl připustit.
Okamžitě nechal Elišku předvolat do jedné z nejvyšších hradních věží.
Jakmile vstoupila, král na ni pohlédl se zaťatými zuby.
— Zapomněla jsi snad úplně, kdo jsi? — zasyčel. — Princezna se neválí v blátě! On není nic než otrok! A ty jsi moje hanba!
Kdysi by taková slova rozdrtila Eliščinu duši na kusy.
Teď už však neměla stejnou moc.
Poprvé se totiž na sebe nedívala očima svého otce, ale vlastním srdcem.
O několik dní později se procházeli zahradou, když se zvedl mírný vítr. Do Eliščiných vlasů se zachytil drobný okvětní lístek.
Matěj rozpačitě zvedl ruku, jemně lístek odstranil a hned ucukl.
— Odpusťte mi… Neměl jsem se vás dotýkat.
Eliška však vzala jeho ruku do svých dlaní.
— Neomlouvej se, — odpověděla měkce. — Za celý můj život se ke mně nikdo nechoval s takovou něhou jako ty.
Dívali se jeden druhému do očí.