Tentokrát v jejich pohledech nebyl strach.
Nebylo v nich ponížení.
Ani stud.
Stáli proti sobě pouze dva lidé, kteří se poprvé cítili doopravdy spatřeni.
Následujícího dne přinesla Eliška do zahrady čerstvé ovoce.
Seděli vedle sebe, dělili se o chléb i jablka, dlouho si povídali a smáli se. Dokonce i společné mlčení pro ně bylo příjemné. Připadali si jako dvě ztracené duše, které po mnoha letech konečně nalezly jedna druhou.
Z okna v horním patře hradu je však pozorovala mladá služebná.
To, co viděla, jí bohatě stačilo k pochopení pravdy.
Králova dcera se zamilovala do muže, kterého dostala za trest.
Zpráva se brzy dostala před krále.
Vratislav se rozzuřil k nepříčetnosti.
— Dost! — zařval tak hlasitě, až se jeho hlas rozlehl celým hradem. — Okamžitě je rozdělte! Dceru zamkněte v komnatě! Zahradu uzavřete! A toho otroka mi odveďte z očí!
Rozkaz byl vykonán ještě téhož dne.
Elišku zavřeli v pokoji.
Seděla u okna a nechávala slzy tiše stékat po tvářích, aby její pláč nikdo neslyšel.
Vedle bolesti v ní však nyní žilo i něco jiného.
Poprvé měla lásku, za kterou stálo za to bojovat.
Matěje znovu spoutali těžkými řetězy a uvrhli do podzemní kobky, kam nepronikl jediný paprsek slunce.
Chladné železo mu rozdíralo kůži.
Představa, že už nikdy neuvidí Elišku, však bolela mnohem víc než pouta.
Sedmého dne napsala Eliška tajně krátký dopis.
„Myslím na tebe s každým nádechem. Jestli v srdci ještě slyšíš můj hlas, věz, že moje srdce stále bije s tvým. Ať se stane cokoli, neztrácej naději.“
Jedna z mladých služebných se nad ní slitovala.
Aniž by ji někdo spatřil, ukryla lístek do bochníku chleba určeného pro Matěje.
Když dopis nalezl a přečetl si jednotlivé řádky, celé tělo se mu rozechvělo.
Po tvářích mu stékaly slzy.
Nebyly to však slzy beznaděje. Byly to slzy odvahy, která se v něm znovu probudila.
Právě té noci, když seděl sám v temné kobce, začal poprvé uvažovat, zda by bylo možné uprchnout. Od té chvíle měl v mysli jediný cíl — nalézt cestu zpět k Elišce.
Král Vratislav mezitím připravoval nový a ještě bezohlednější plán. Chtěl vše jednou provždy ukončit. Rozhodl se proto provdat Elišku za stárnoucího, avšak nesmírně vlivného vévodu Bohuslava z Vranova. Věřil, že takový sňatek obnoví pověst královského rodu a navždy uzavře „ostudnou“ část života jeho dcery.
Když se o tom Eliška dozvěděla, nekřičela ani neprotestovala.
Mlčky se postavila před zrcadlo.
Dlouho hleděla na svůj odraz.
Potom téměř neslyšně pronesla:
— Tak tedy přišel čas…
Té noci se ve velkých hradních sálech konala hostina. Šlechtici pozvedali zlaté poháry, hudebníci hráli a nikdo z bavících se hostů netušil, jaká bouře se blíží.
Eliška si mezitím oblékla prosté šaty služebné. Zakryla si vlasy šátkem, nepozorovaně prošla chodbami za kuchyní a po starých podzemních průchodech sestoupila k žaláři.
Když ji Matěj spatřil před mřížemi, nevěřil vlastním očím.
— Ty jsi… opravdu přišla? — zašeptal rozechvělým hlasem.
Eliška ho bez váhání objala.
— Chtějí mě dát starému muži, — vydechla. — Ale já jim to nedovolím.
Matěj se konečky prstů dotkl její tváře.
— Nejsi ničí majetek, Eliško. Patříš jen sama sobě. Jestli musíš utéct, půjdu s tebou. Nikdy tě nenechám samotnou.
S pomocí věrné služebné prošli zapomenutými tunely a dostali se až do zadní části zahrady.
Měsíční světlo před nimi stříbřitě ozařovalo cestu.
Poprvé v životě kráčeli vedle sebe, aniž by museli skrývat své city.
Svobodu si však neužívali dlouho.
Stráže je zahlédly.
Během několika okamžiků se po celém hradě rozezněly poplašné zvony.
Král vyskočil ze svého místa.
— Přiveďte mi dceru zpátky! A toho otroka na místě zabijte! — přikázal.
Eliška s Matějem běželi bez zastavení.
Přeběhli pole.
Prošli lesními stezkami.
Překonali hluboká údolí i kamenité pěšiny.
A navzdory strachu se občas smáli.
Protože poprvé byli skutečně svobodní.
Když jedné noci odpočívali pod hvězdami, Eliška tiše řekla:
— Jestli je nám souzeno zemřít… zemřeme spolu.
Matěj rozhodně zavrtěl hlavou.
— Ne. My nezemřeme. Budeme žít. Ať nás to stojí cokoli, budeme žít.
Za úsvitu zaslechli v dálce dusot koňských kopyt.
Do té doby však dokázali své stopy skrýt.
Spali pod stromy.
Živili se lesními plody a kořínky.
Pili vodu z potoků.
Když Elišce kameny rozedřely chodidla do krve, Matěj ji bez jediného zaváhání zvedl do náruče a nesl ji celé kilometry.
Princezna, která vyrostla mezi sametovými závěsy, zlatým nádobím a přepychem, se nyní myla v ledové říční vodě a spala na holé zemi. Přesto poprvé cítila, že opravdu žije.
Jednoho dne se na Matěje usmála.
— Jsem svobodná… A poprvé v životě si připadám krásná.
Čtvrtého dne své cesty dorazili do malé vesnice.
Starý sedlák si všiml královského znaku, který Eliška nosila na řetízku kolem krku.
Za několik zlatých mincí prozradil vojákům, kde se uprchlíci ukrývají.
Následujícího rána, sotva vyšlo slunce, je obklíčila ozbrojená jednotka.
Velitel zvolal:
— Jménem krále se vzdejte!
Matěj se bez přemýšlení postavil před Elišku.
Neměl u sebe žádnou zbraň.
V jeho očích však nebyla ani stopa po strachu.