Prostor připomínal dávno opuštěnou kancelář. Na zemi ležely odpadky, u stěn stál starý nábytek a z vedlejší místnosti, jejíž dveře zůstaly pootevřené, se ozýval tlumený rozhovor.
Petr okamžitě poznal Janin hlas.
Cizí muž mluvil klidně, ale pod zdánlivě vyrovnaným tónem byla cítit hrozba. Připomínal Janě, že času už téměř nezbývá a že potřebné dokumenty musí předat ještě dnes.
Jana tiše odpověděla, že to teď udělat nemůže, protože je možné, že je někdo sleduje.
Pak pronesla větu, po které Petr na okamžik přestal dýchat.
— Můj manžel nic neví. A za žádných okolností se nesmí dozvědět pravdu.
Petrovi přeběhl po zádech ledový mráz.
Opřel se o chladnou cihlovou zeď. Janina slova se mu vracela znovu a znovu: její manžel nic neví a nesmí se dozvědět pravdu.
Takže nešlo o náhodné setkání. Možná dokonce ani o nevěru, které se v první chvíli tolik bál. Všechno působilo mnohem vážněji. Jana byla spojena s něčím, co před ním zřejmě dlouho a velmi pečlivě skrývala.
Prvním impulzem bylo vrazit dovnitř a požadovat okamžité vysvětlení. Petr se však ovládl.
Kdyby se teď ukázal, Jana by se mohla začít vymlouvat, lhát nebo by jednoduše odmítla cokoli říct. Skutečný důvod jejího jednání by pak možná zůstal skrytý za zavřenými dveřmi.
Zhluboka se nadechl a znovu se přiblížil k oknu.
Jana mluvila tišeji než předtím, ale v jejím hlase zazněla pevnost.
— Dnes vám ty dokumenty dát nemůžu. Vrátil se dřív, než měl. Kdybych na několik hodin zmizela, Petr mi začne volat, hledat mě a zvedne poplach. Nesmíme na sebe přitáhnout pozornost. Dejte mi ještě dva dny.
— Dva dny nemáme, — odpověděl muž chladně. — Moc dobře víš, co je ve hře. Jestli se ty materiály neodvezou do pátku, je po všem. A tvůj manžel teď není hlavní problém. Skutečné nebezpečí představují lidé, kteří ta data hledají. Už jsou velmi blízko.
Petr se zamračil.
Jaká data? A co chtěli odvézt?
Srdce mu tlouklo až v krku. Najednou si vybavil, jak se Jana během posledních měsíců změnila. Byla tišší, uzavřenější, často zůstávala v práci dlouho a několikrát přišla domů až hluboko v noci. Vždycky tvrdila, že musí dokončit naléhavé výkazy.
Pracovala jako archivářka v městské knihovně. Petrovi vždy připadalo, že klidnější a bezpečnější zaměstnání si člověk snad ani nemůže představit. Nikdy proto neměl důvod pochybovat o tom, co mu říkala.
Teď se ale na všechno díval jinak.
— Slib splním, — řekla Jana rozhodně. — Ale setkat se musíme zítra a někde jinde. Přijdu sama a předám vám flash disk. Potom to musí skončit. Jen mi slibte, že moje rodina zůstane v bezpečí.
— Slibuji, — odvětil muž stručně. — Zítra přesně v poledne. Ve starém parku u nábřeží, u kašny. Jestli přijdeš pozdě nebo za sebou přivedeš sledování, dohoda padá. Pak už nebudeme schopni chránit ani tebe, ani tvého manžela.
Petr prudce ustoupil od zdi.
V hlavě měl naprostý zmatek. Flash disk, dokumenty, nebezpečná data, ochrana rodiny. Nerozuměl tomu, co přesně Jana dělá, ale jednu věc už věděl jistě: nelhala mu kvůli obyčejnému tajemství. Byla zatažená do něčeho nebezpečného a důsledky mohly dopadnout na oba.
Odešel od budovy a ukryl se za velkým nákladním kontejnerem.
Za několik minut kovové dveře zavrzaly. Jana vyšla ven sama. Rychle se rozhlédla, upravila si kabát a zamířila k silnici. Čekalo tam na ni jiné taxi, zřejmě objednané předem.
Petr se za ní nerozběhl. Rozhovor mezi nimi by v tu chvíli nic nevyřešil.
Místo toho vytáhl telefon a zavolal Martinovi, starému příteli, který sloužil u policie.
Martin telefon zvedl až po chvíli.
— Petře? Ty jsi přece měl letět do Vídně. Co se stalo?
— Martine, nutně potřebuju tvoji pomoc. Neoficiálně a naprosto důvěrně. Můžeš prověřit auto podle registrační značky?
Petr mu nadiktoval údaje z fotografie, kterou stihl pořídit před letištěm.
— A ještě něco. Zkus zjistit, jestli se u vás neřeší nějaké vyšetřování kolem městských archivů, dokumentů nebo obecních údajů. Jana něco skrývá. Mám pocit, že je v nebezpečí.
Na druhém konci se rozhostilo dlouhé ticho.
Nakonec Martin těžce vydechl.
— Petře, raději si sedni. To, co ti teď řeknu, se ti nebude poslouchat dobře. Asi před půl rokem se zjistilo, že z neveřejné části městského archivu unikají informace. Jde o staré pozemkové spisy, plány výstavby, schémata inženýrských sítí a dokumentaci k parcelám. Vyšetřovatelé mají podezření, že se ty údaje používají v rozsáhlém podvodu s nezákonným přeprodáváním pozemků. Za vším stojí skupina prostředníků napojená na kriminální prostředí.
Petr mlčel. Nedokázal ze sebe dostat jediné slovo.
— Snažili jsme se zjistit, kdo mohl mít k potřebným materiálům přístup, — pokračoval Martin. — Takových zaměstnanců je jen pět. Tvoje žena patří mezi ně.
Petrovi se podlomila kolena.
— Jana do toho nemohla jít dobrovolně, — zašeptal. — Není žádná zločinka. Je to obyčejná archivářka.
— Archivářka, která má přístup k dokumentům shromažďovaným desítky let, — opravil ho zachmuřeně Martin. — Ale neříkám, že jim pomáhá z vlastní vůle. Mohou ji vydírat nebo vyhrožovat někomu z rodiny. Říkal jsi, že má zítra u kašny předat flash disk?