— Ano. V poledne.
— Tak mě teď dobře poslouchej a do ničeho se nepleť, — řekl policista ostře. — Tohle je práce pro operativce. Jestli jsou ti lidé opravdu napojení na zločince, může to skončit velmi špatně. Pošli mi adresu domu, kde se dnes setkali. Zařídíme sledování. Ty se vrať domů a chovej se, jako bys nic neviděl.
— Mám prostě předstírat, že nic nevím?
— Přesně tak. Jestli Jana pozná, že něco tušíš, mohou si toho všimnout i lidé, kteří ji hlídají. A pak bude v ohrožení její život.
Petr polkl.
Vrátit se domů, dívat se manželce do očí a hrát naprostou nevědomost? Předstírat, že netuší, jak vážné nebezpečí visí nad jejich rodinou? Připadalo mu to skoro nemožné.
Zároveň však věděl, že otevřeným zásahem by jí mohl ublížit.
— Dobře, — řekl nakonec. — Udělám všechno, co říkáš. Ale jestli se jí něco stane, nikdy si to neodpustím.
— Nic se jí nestane, pokud budeš dodržovat pokyny, — odpověděl Martin pevně. — Zapojím kolegy. Zítra v parku připravíme zásah a zadržíme lidi, kteří na schůzku přijdou. Ty musíš zůstat doma. Janě nevolej, nevyptávej se a nedávej nijak najevo, že něco víš. Ať si myslí, že jsi odletěl na služební cestu. Rozumíš?
— Rozumím.
Petr hovor ukončil.
Stál uprostřed liduprázdné průmyslové zóny a studený vítr mu šlehal do tváře. Uvnitř se v něm mísil vztek, strach i bezmoc, přesto se přinutil ovládnout.
Vydal se směrem k hlavní silnici, odkud si chtěl objednat další taxi. Cestou se zastavil v malém obchodě, koupil si láhev vody a snažil se působit jako člověk, kterému se právě nestalo nic výjimečného.
Když se Jana večer vrátila domů, vypadala vyčerpaně.
Políbila Petra na tvář a zeptala se, jaký měl den.
— V pořádku, — odpověděl a hlídal si hlas. — Volali kolegové. Schůzku přesunuli na pozítří, takže budu ještě pár dní doma.
Jana sebou téměř neznatelně trhla.
Bylo to jen drobné zaváhání, sotva na zlomek vteřiny, ale Petr teď vnímal každý detail.
Jana se rychle usmála.
— To je dobře. Jsem ráda, že jsi nikam neodletěl.
Petr tu noc skoro nezamhouřil oči.
Slyšel, jak se Jana zamkla v koupelně a potichu s někým telefonovala. Jednotlivá slova nerozeznal, ale její hlas byl napjatý a vystrašený.
Ležel v posteli, pod přikrývkou svíral pěsti a ze všech sil se nutil zachovat klid.
Ráno Jana oznámila, že musí do práce dřív než obvykle.
Petr přikývl, popřál jí hezký den a zavřel za ní dveře.
Jakmile v zámku cvakl klíč, okamžitě zavolal Martinovi.
— Odešla. Myslím, že míří do parku.
— Už jsme na místech, — odpověděl přítel. — Zůstaň doma a čekej na můj telefon. Ani tě nenapadne jezdit sem.
Petr ale ten příkaz nedokázal splnit.
Rychle se oblékl, vyšel ven a zastavil taxi. K parku se nechal dovézt, ale vystoupil o dvě ulice dřív, aby ho nikdo náhodou nezahlédl.
Z dálky uviděl Janu. Došla ke staré kašně a posadila se na lavičku.
Přibližně po pěti minutách se objevil muž z předchozího dne, stále v tmavém kabátě.
Vyměnili si několik krátkých vět. Potom Jana vytáhla malou krabičku a podala ji muži. Petr předpokládal, že uvnitř je slíbený flash disk.
Právě v té chvíli vystoupili z několika zaparkovaných aut a z prostoru kolem křovin lidé v civilu.
Parkem zazněly hlasité povely a vzápětí se ozvalo kovové cvaknutí pout. Muž v tmavém kabátě se pokusil utéct, ale po několika krocích ho policisté srazili k zemi a zadrželi.
Jana zůstala stát na místě se zdviženýma rukama.
Petr už nevydržel čekat.
Rozběhl se k ní, protlačil se kolem policistů a zastavil se těsně vedle své ženy. Jana na něj zírala očima plnými slz.
— Petře? Co tady děláš?
— Vím všechno, — odpověděl chraplavě. — Myslela sis, že jsem odletěl. Jenže já tě včera viděl u letiště a sledoval jsem tě.
Jana pomalu spustila ruce. Po tvářích jí začaly stékat slzy.
— Nechtěla jsem tě do toho zatáhnout, — zašeptala. — Začalo to kvůli mému otci. Dlužil těm lidem obrovskou částku. Řekli mi, že ho zabijí, pokud jim nepomůžu dostat se ke starým pozemkovým dokumentům. Nejprve tvrdili, že to bude jen jednou. Souhlasila jsem, protože jsem doufala, že pak dají naší rodině pokoj. Jenže potom přišly další požadavky. Chtěla jsem skončit, ale oni vyhrožovali dál.
Petr ji objal a pevně k sobě přitiskl. Jana se celá třásla.
— Teď už je konec, — řekl. — Už ti nebudou moct ublížit. Martin slíbil, že tě ochrání. V případu budeš vystupovat jako svědkyně. Zvládneme to spolu.
— Tolikrát jsem ti lhala, — vzlykla Jana. — Myslela jsem, že tak budeš ve větším bezpečí. Bála jsem se, že se dostanou i k tobě.
— Měla ses mi svěřit, — odpověděl Petr tiše a pohladil ji po vlasech. — Zlobí mě, že jsi všechno tajila. Ale chápu, proč ses bála mluvit. Projdeme tím spolu. Teď je nejdůležitější, že jsi živá.
Stáli uprostřed starého parku obklopení policisty. V dálce se ozývaly sirény, členové zásahového týmu mluvili do vysílaček a zadrženého muže už odváděli k autu.
Petr se díval na manželčinu uplakanou tvář a poprvé za poslední den ucítil skutečnou úlevu.
Domů se manželé vrátili až pozdě večer.
Martin jim ještě zavolal a oznámil, že většina lidí z celé skupiny byla zadržena. Jana měla v případu postavení důležité svědkyně. Čekalo ji několik výslechů a musela vyšetřovatelům předat všechny informace, které měla, ale díky spolupráci se vyhnula trestnímu stíhání.
Petr a Jana seděli v kuchyni naproti sobě. Před nimi stály hrnky s dávno vychladlým čajem.
Mezi manželi leželo těžké ticho. Nebyla v něm však už ta předchozí nedůvěra ani skryté nepřátelství.
Nakonec Petr promluvil.
— Už přede mnou nikdy nic takového neskrývej. Ať se stane cokoli. Jsme manželé a s problémy se musíme prát společně.
— Slibuju, — odpověděla Jana a pevně mu sevřela ruku.
Za okny se pomalu stmívalo. Na ulicích se rozsvěcela světla a město se vracelo ke svému obvyklému rytmu.
Služební cesta do Vídně najednou Petrovi připadala naprosto bezvýznamná. To nejcennější měl vedle sebe — vystrašenou, unavenou, ale živou a milovanou ženu, jejíž srdce tlouklo vedle jeho.
Rozhodli se, že následující den pro ně bude začátkem nové kapitoly.
Bez nebezpečných tajemství, bez lží, bez pronásledování a bez cizích dluhů.
Jen oni dva.