Irena se okamžitě pustila do práce. Opírala se do lopaty celou silou a odhazovala těžké hroudy hlíny. Samozřejmě měli zahradu překopat už na podzim, jenže tehdy se k rodičům vůbec nedostali.
Několik hodin pracovali téměř mlčky. Čas se vlekl a zároveň jako by se úplně zastavil.
— Nechceš si na chvíli odpočinout? — zeptala se Irena, když viděla, jak manžel ztěžka dýchá.
— Jsem v pohodě, — odmítl David. — Ale dal bych si vodu. Mám strašnou žízeň.
Irena se rozhlédla. U branky ani vedle velkého sudu nic k pití nebylo. Matka přitom slíbila, že jim donese kompot.
— Zavolám ji. Ať nám přinese alespoň vodu.
Přešla blíž k domu, spojila dlaně kolem úst a zavolala:
— Mami! Přines nám vodu!
Nikdo neodpověděl. Od starých bříz za plotem se ozýval jen ptačí zpěv a kdesi v dálce štěkal pes.
— Mami! — zakřičela hlasitěji.
Ani tentokrát se nic neozvalo.
Irena pokrčila rameny. Možná se matka s Matějem dívala na televizi a neslyšela ji. Nebo si vyšla na sousední ulici k Marii, která tam měla na návštěvě vnoučata. Napijí se později.
Vrátila se k práci. Ještě asi dvacet minut kopala, ale slunce už vystoupalo vysoko a začalo pálit jako v opravdovém květnu. V ústech měla sucho a jazyk se jí lepil k patru.
— Už nemůžu, — vydechla a narovnala se. — Jdu se napít a přinesu vodu i vám s otcem.
— Běž, — kývl David a dál zabodával lopatu do země. Tchán také souhlasně mávl rukou.
Irena zamířila k domu. Otevřela dveře a vešla do předsíně.
— Mami, kde jsi? Přišla jsem si pro vodu.
Nikde nikdo. V kuchyni bylo také prázdno. Televize mlčela. Na stole stál talíř s nedojedenou kaší a lžíce ležela z nepochopitelného důvodu na podlaze.
— Mami? — Irenin hlas se zachvěl.
Někde hluboko v ní se začal rozlévat ledový neklid.
Nahlédla do jednoho pokoje. Prázdno. Potom otevřela dveře do ložnice rodičů. Ani tam nikdo nebyl. Zadní dveře, které vedly k chlévům, kůlnám a dál k jezírku, zůstaly dokořán.
— Matýsku? — zavolala téměř šeptem.
Odpověď nepřišla.
Irena vyběhla ven. Srdce jí bušilo až v krku a po tvářích jí samovolně stékaly slzy. Horečně se rozhlížela. Houpačka, staré kolo, dřevěná kůlna…
A potom to uviděla.
Za kůlnou, téměř na samém konci pozemku, se mezi zeleným žabincem cosi zablesklo. Bahnitá voda zakrývala skoro všechno, ale jasně modrou Matějovu bundu poznala okamžitě.
Dětské tělíčko se nehýbalo.
Irena později nedokázala říct, jak se k jezírku dostala. Nohy ji nesly samy, přesto měla pocit, že se všechno odehrává v děsivě zpomaleném záběru. Jako v noční můře, v níž člověk křičí, ale nevydá ze sebe ani hlásku, a když se pokusí běžet, země se mu propadá pod nohama.
— Néééé! — vyrazil se z ní strašlivý, zvířecí výkřik.
Vběhla do vody až po pás, popadla syna za bundu a vytáhla ho na břeh. Připadal jí neskutečně těžký. Vzápětí jí bezvládně klesl v náručí jako hadrová panenka.
Obličej měl bílý, místy namodralý. Nedýchal.
— Ne! Ne, ne, ne! — Irena padla na kolena do mokré trávy, položila syna na záda a začala s ním třást. — Matýsku! Broučku! Synáčku, otevři oči!
Chlapec nereagoval. Ručičky mu bezvládně visely podél těla a hlava se mu bezvládně zakláněla.
Irena se k němu sklonila a pokusila se o umělé dýchání. Jenže jak se to vlastně dělá? Nikdy to pořádně neuměla. Všechno, co kdysi slyšela ve škole, se jí v jediném okamžiku vytratilo z hlavy. Vždycky si myslela, že něco takového nebude nikdy potřebovat.
Dvěma prsty tlačila na malý hrudník, snažila se mu vdechnout vzduch do úst, ale připadalo jí, že všechno dělá špatně.
— Pomoc! Prosím, někdo! — křičela a dusila se přitom slzami. — Davide! Davi-de!
Manžel se objevil vedle ní během několika vteřin. Tvář měl popelavě šedou. V panice chytil chlapce za nohy, nadzvedl ho a snažil se z něj dostat vodu.
— Co se stalo? Jak se to mohlo stát?
— Dělej něco! — Irena už nekřičela, spíš zoufale vyla.
David klekl do trávy, znovu syna položil a začal s oživováním. Nezastavil se ani na okamžik. Irena seděla vedle něj, kousala se do rtů tak silně, až jí tekla krev, a zírala na modrající obličej svého dítěte.
Celý svět zmizel. Zůstal jen Matěj, David, mokrá špinavá tráva a hrůza, která se nedala ničím překřičet.
— Dýchej! — opakoval David přerývaně. — No tak, Matýsku! Dýchej, synku! Prosím, dýchej!
Čas ztratil význam. Mohlo uplynout pět vteřin, pět minut nebo celá věčnost. Irena cítila jen tupý, zvířecí strach, který jí drásal nitro.
A pak Matěj zakašlal.
Nejdřív tiše, sotva slyšitelně, jako malé kotě. Potom silněji. Z úst mu vytryskla kalná voda smíchaná s bahnem a žabincem. Zaskučel, začal sebou v otcově náručí škubat a nakonec otevřel vyděšené oči.
— Matýsku! — Irena ho okamžitě přitiskla k sobě. Celé tělo se jí třáslo a propukla v pláč. — Můj chlapečku! Ty žiješ! Jsi živý!
Matěj se také rozplakal. Slzy mu stékaly po tvářích a drobné tělo se stále chvělo zimou i šokem.
Vtom se od domu ozval hlas Irenina otce:
— Zavolal jsem záchranku!
Davida s Irenou následovali do domu. Matějovi svlékla promočené oblečení a třela ho suchým ručníkem. Chlapec se silně třásl, zuby mu cvakaly a každým nádechem se bolestně nadechl. Irena ho zabalila do deky, posadila se s ním na postel a už ho nepustila.