Hladila ho po mokrých vlasech, líbala ho na studené čelo a nesouvisle šeptala:
— Už je dobře, broučku. Maminka je tady. Nikomu tě nedám. Všechno bude dobré, všechno bude dobré…
David přecházel po místnosti a nevěděl, co si počít. Chvíli držel Irenu za ruku, chvíli líbal syna. Jakmile zaslechl houkající sanitku, vyběhl zdravotníkům naproti.
Lékařka dítě rychle prohlédla, poslechla jeho dýchání, zkontrolovala zorničky a zeptala se:
— Jak dlouho byl chlapec ve vodě, než jste ho vytáhli?
— Nevím, — vypravila ze sebe Irena.
— Měli jste obrovské štěstí. Připravte se, musíme ho odvézt do nemocnice.
Právě v tu chvíli se ve dveřích objevila Irenina matka. Byla rozcuchaná, rudá v obličeji a působila, jako by někam spěchala.
— Co se tu stalo?
Irena pomalu zvedla hlavu. Dívala se na matku a jednotlivé části děsivé skutečnosti do sebe začínaly zapadat.
— Kde jsi byla? — zeptala se velmi tiše.
Matka zaváhala a nervózně začala mnout okraj zástěry.
— No… přišla sousedka Jana. Říkala: „Pojď, ukážu ti nový skleník.“ Tak jsem se šla podívat. Byla jsem pryč sotva pět minut. Možná deset. Matýsek si hrál s hračkami, když jsem odcházela.
Irena se na ni zadívala.
— Nechala jsi dvouleté dítě samotné?
— Jak jsem měla vědět, že někam poleze? — začala se matka okamžitě hájit a hlas jí rychle sílil. — Odešla jsem jen na chvilku! Pak Jana říkala, že přijela sanitka. Podívám se a ona je tady u nás! On tě přece vůbec neposlouchá. Co jsem měla dělat, přivázat ho za nohu?
— Je mu dva roky, — vyslovila Irena každé slovo pomalu a ostře. — Souhlasila jsi, že na něj dohlédneš. Místo toho jsi odešla někam klábosit a můj syn se málem utopil. Pět minut? Za pět minut mohl být mrtvý!
Matka se hlasitě rozplakala a otírala si obličej rukávem.
— Ale vždyť to dobře dopadlo! Je živý a zdravý! Proč na mě křičíš? Já to neudělala schválně. Já ho miluju!
Irena pomalu vstala. Matěje stále držela v náručí. Chlapec už téměř neplakal, jen občas popotáhl a tiskl nos k matčině krku.
— Odjíždíme. A už se sem nevrátím. Davide, sbal naše věci.
— Irenko, co to říkáš? — Matka přistoupila blíž a natáhla ruce k vnukovi. — Odpusť mi! Ireno! Davide, co se s ní děje? Uklidni ji!
David neodpověděl. Stál u dveří bledý jako stěna, pevně sevřel rty a na Irenina slova jen přikývl. Na tchyni se ani nepodíval. Bál se, že kdyby promluvil, přestal by se ovládat.
Po vyšetření si Matěje nechali v nemocnici na pozorování. Irena seděla na kraji jeho lůžka, hladila ho po hlavě, když usnul, a stále se vracela k jediným otázkám.
Co kdyby neměla žízeň? Co kdyby kopala ještě půl hodiny? Co kdyby David nedokázal synovi pomoci? Co kdyby Matěj nezačal kašlat?
Lepivý chladný strach ji neopouštěl ani teď, když bylo nejhorší zažehnáno. Stačilo zavřít oči a znovu viděla malé nehybné tělíčko v kalné vodě.
Po několika dnech je z nemocnice propustili. Život se pomalu vracel do běžných kolejí. Jednoho večera David opatrně začal:
— Volala tvoje matka. Ptala se na Matěje. Prosila o odpuštění.
— Zablokuj ji.
— Ireno, možná opravdu nechtěla, aby se to stalo…
— Řekla jsem, ať ji zablokuješ, — Irenin hlas se rozechvěl vztekem. — Už ji nikdy nechci slyšet.
David na manželku překvapeně hleděl. Za celé roky jejich manželství ji nikdy neviděl takovou. Žena, která dříve mlčky snášela všechny matčiny narážky a výčitky, se změnila v dravce připraveného bránit své dítě před celým světem.
A David přesně chápal proč.
S otcem Irena přesto dál mluvila. Několikrát se snažil přesvědčit ji, aby matce odpustila, ale bez výsledku. Jakmile toto téma zmínil, okamžitě hovor ukončila. Jednou ho dokonce varovala, že pokud bude pokračovat, skončí v blokovaných kontaktech také on.
Tehdy otec pochopil.
Matka se však dál snažila k dceři nějak dostat. Začala proto jednat prostřednictvím příbuzných a známých. Ti Ireně telefonovali, kárali ji a přemlouvali:
— Jak dlouho se ještě hodláš urážet? Už uběhla spousta času!
— Tvoje matka to přece neudělala schválně. Každému se může něco přihodit.
— Dítě je živé a zdravé. Proč vlastní matku tak trápíš?
— Až matka zemře, budeš celý život litovat, že jsi jí neodpustila!
Irena je všechny vyslechla a každému odpověděla téměř stejně:
— Poslouchej mě dobře, chytráku. Ty jsi nikdy neviděl své dítě ležet obličejem dolů v špinavém jezírku. Nikdy ses nesnažil vrátit dech dvouletému synovi. Neklečel jsi v mokré trávě a nekřičel hrůzou a bezmocí, protože tvoje dítě nedýchalo. A člověk, kterému jsi ho svěřil, si mezitím odešel kdovíkam povídat a vrátil se až ve chvíli, kdy už dorazila záchranka. Tak mi prosím nevykládej o nějaké „uraženosti“ a o tom, že „všechno dobře dopadlo“. Zavři pusu, laskavý zachránce cizích rodin.
Postupně telefonáty ustaly.
Je snadné zlehčovat cizí bolest, když člověk nikdy neklečel u špinavého jezírka a nesnažil se zachránit vlastní dítě. Cizí neštěstí se vždycky posuzuje pohodlněji. Vždyť je přece živý, tak o co jde?
Čas plynul, ale Irena se s matkou stále nestýkala. Nedokázala to. A hlavně už nechtěla.
Nyní věděla naprosto jistě, že existují věci, které nespraví obyčejná slova „promiň, nechtěla jsem“. Některé činy dokážou během několika vteřin zničit pouto budované celá léta. A čas se zpátky vrátit nedá.