Za Valentinou stály její dcera Simona, zeť David s obrovskými taškami a osmiletý Adam, který si pod paží tiskl herní konzoli.
U jejich nohou se vršily tašky, kufry a dokonce i hrnec zabalený v utěrce.
Podle množství zavazadel se rozhodně nechystali na pouhé dva dny.
Markéta pohlédla na manžela.
Aleš zbledl.
Ještě před pěti minutami totiž plánovali odjet.
A on velmi dobře věděl, že jeho žena nežertuje.
Celé to ale začalo už o dva týdny dřív.
V bytě byl cítit čerstvý nátěr a káva.
Markéta seděla u kuchyňského stolu a před sebou měla rozložené návrhy interiéru malého bistra. Pracovala jako designérka a poslední tři měsíce skoro bydlela na pracovních zakázkách.
Před koncem roku jako by se všichni zbláznili.
Každý chtěl mít všechno hotové nejlépe včera.
Markéta proto toužila jen po několika dnech naprostého klidu.
Bez telefonátů.
Bez klientů.
Bez vaření pro deset lidí.
A hlavně bez manželových příbuzných.
Posunula k Alešovi otevřenou stránku penzionu.
„Podívej se.“
Aleš zvedl oči od notebooku.
„Na co?“
„Borovicový les. Malá chata. Sauna. Snídaně, obědy i večeře. Na Silvestra večerní program. A prvního ledna nás nikdo nebude nutit drhnout horu nádobí.“
Usmál se.
„To zní lákavě.“
„Nejen lákavě. Bude to náš první normální Nový rok za posledních pět let.“
Markéta se na něj podívala tak významně, že Aleš pochopil, kam míří.
Minulý Nový rok totiž slavili s jeho rodinou.
Přesněji řečeno, slavili oni.
Markéta vařila.
Třicátého prosince strávila osm hodin u sporáku.
Na Silvestra přidala dalších sedm.
Pak prostírala stůl, běhala pro ubrousky, ohřívala jídlo a umývala nádobí.
Simona mezitím ležela na pohovce a projížděla telefon.
Valentina rozdávala pokyny:
„Majonézy je málo.“
„Okurky jsou nakrájené moc nahrubo.“
„Proč je maso tak suché?“
„Já dělám tlačenku vždycky jinak.“
Na Nový rok se hosté probudili až kolem oběda.
Markéta už v té době dvě hodiny čistila kuchyň.
Po svátcích řekla manželovi:
„Ještě jeden takový Nový rok a ten příští strávím bez tebe.“
Aleš se tehdy dlouho omlouval.
A dokonce jí slavnostně slíbil:
„Už žádní nepozvaní hosté.“
Markéta mu uvěřila.
A byla to chyba.
Protože teď Aleš zíral na stránku penzionu, jako by před sebou neměl nabídku odpočinku, ale předvolání k soudu.
„Markéto…“
Okamžitě zpozorněla.
„Co je?“
„Volala máma.“
„Upřímnou soustrast. Co dál?“
„Chtějí přijet.“
Markéta pomalu zaklapla notebook.
„Kdo jsou ‚oni‘?“
Odpověď už samozřejmě znala.
„Máma. Simona. David. Adam.“
Několik vteřin bylo ticho.
Potom se Markéta zeptala:
„Odmítl jsi je?“
Aleš si promnul kořen nosu.
„Už mají koupené jízdenky.“
„Na to jsem se neptala.“
„No…“
„Odmítl jsi je?“
„Markéto, zkus mě pochopit…“
Zasmála se.
V jejím smíchu však nebylo nic veselého.
„Takže je to jasné.“
„Počkej. Vždyť přijedou jen na pár dní.“
„Přesně to jsi říkal i loni.“
„Ale máma je sama…“
„Tvoje máma má vlastní byt.“
„Bude se nudit.“
„Tvoje máma má kamarádky.“
„Simona navrhla, že se všichni sejdeme u nás.“
Markéta povytáhla obočí.
„Jak velkorysé od Simony.“
„Oni mají jen jednu místnost.“
„A my snad máme zámek?“
„Máme přece dvě pokoje.“
„Výborně. Takže se rozhodli, že z mého bytu udělají bezplatný hotel s restaurací.“
„Není to tvůj byt, ale náš.“
„Skvělé. Tak tentokrát budeš vařit ty.“
Aleš zmlkl.
Markéta přikývla.
„Tak jsme si to vyjasnili.“
Následující večer zazvonil telefon.
Volala Simona.
Aleš z nějakého důvodu zapnul hlasitý odposlech.
Možná doufal, že jeho sestra bude rozumnější, než Markéta čekala.
Byla to jeho druhá chyba.
„Aleši, už jste koupili husu?“
Markéta otočila hlavu.
Aleš si odkašlal.
„Simono, chtěli jsme s tebou vlastně něco probrat.“
„Jen kupte pořádně velkou. Máma malou nemá ráda. A jablka musí být kyselá. Adamovi ještě udělejte kaši, brambory na kousky nejí.“
Markéta pomalu položila tužku na stůl.
„Simono,“ řekl Aleš. „My na Nový rok odjíždíme.“
Na druhé straně se rozhostilo ticho.
„Kam?“
„Mimo město.“
„A proč?“
Markéta se nepatrně pousmála.
Nezeptala se kam.
Ani na jak dlouho.
Zajímalo ji pouze proč.
Jako by dospělí lidé museli své plány schvalovat u Simony.
„Chceme si odpočinout,“ odpověděl Aleš.
„A co máma?“
„Co s ní?“
„Ona jede k vám.“
„Simono…“
„Aleši, nezačínej. Jízdenky jsou koupené, dárky zabalené a Adam už všem řekl, že bude slavit u strýčka.“
„Předem jsme říkali, že nikoho nezveme.“
„Proboha, zase si Markéta něco vymyslela?“
Markéta vstala.
Aleš okamžitě pochopil, že teď bude zle.
„Simono,“ ozvala se klidně.
Na druhém konci nastalo ticho.
„Aha. Ty taky posloucháš?“
„Představ si.“
„Tak to je skvělé. Kup husu asi na čtyři kila. Tlačenku dej vařit třicátého ráno, minule byla nějaká řídká.“
Markéta zavřela oči.
Napočítala do tří.
Nepomohlo to.
„Simono, poslouchej mě dobře. Třicátého prosince odjíždíme a vrátíme se až pátého ledna. Nikdo doma nebude.“
„To je nějaký vtip?“
„Ne.“
„A kam má máma jít?“
„Domů.“
„Ale jízdenky už jsou koupené!“
„To není můj problém.“
Simonin hlas se okamžitě změnil.
„Tak dobře. Přijedeme třicátého v devět ráno. Máma je kvůli vám úplně rozhozená, skáče jí tlak. Takže s tím cirkusem přestaňte.“