Valerie položila prsten přímo do loužičky čaje. Ubrus byl maminčin, sváteční, s krajkovým lemem. Vytahovaly ho ze skříně jen dvakrát do roka: na Silvestra a k tatínkovým narozeninám. Teď se po bílé látce pomalu rozlévala tmavá skvrna a uprostřed se třpytil tenký zlatý kroužek.
Nikdo v místnosti se ani nepohnul. Dokonce ani Aleš.
Ještě před týdnem byla Valerie přesvědčená, že se v listopadu stane jeho ženou.
Toho večera se sešli v kavárně nedaleko nábřeží. Aleš si objednal minerálku a jí, jako vždy bez ptaní, jasmínový čaj. Dřív to Valerie považovala za důkaz jeho pozornosti. Pamatoval si, jaké nápoje má ráda, jaké květiny ji těší, že jí bývá zima už v září a že nesnáší deštníky s prasklou kostrou.
„Takže je rozhodnuto,“ řekl Aleš a položil klíče od auta na stůl. Šálky cinkly o talířky. „Včera jsem mluvil s otcem. Koupí nám dvoupokojový byt v novém rezidenčním komplexu, s ostrahou a parkovacím místem. A svatební výdaje vezmou na sebe tvoji rodiče.“
Valerii chvíli trvalo, než pochopila, co vlastně slyší.
„Co přesně mají tvoji rodiče zaplatit?“
„Celou svatbu. Areál za městem, obřad venku, moderátora, fotografa i květinovou výzdobu. Maminka ti včera poslala rozpočet.“
Valerie ten dokument skutečně dostala. Půl noci procházela jednotlivé řádky a doufala, že se Eleonora spletla v počtu nul. Celková částka přesahovala šest set tisíc korun.
„Aleši, vždyť jsme se bavili o skromné svatbě. Nechat se oddat a potom posedět s rodinou…“
„Tak jsme uvažovali, dokud jsme neznali celý seznam hostů.“ Opřel se do pohovky a upravil si manžetu. Tenhle zvyk si osvojil teprve nedávno, stejně jako drahé hodinky, které dostal od otce. „Táta pozve lidi z úřadu. Maminka má známé z charitativní nadace a přijdou i obchodní partneři. Nemůžeš je přece posadit do kavárny na okraji města a nabídnout jim bramborový salát. Taková událost musí mít určitou úroveň.“
„Moji rodiče si takovou úroveň nemohou dovolit,“ řekla Valerie tiše. „Tatínek učí matematiku a maminka český jazyk a literaturu na lyceu. Kdyby měli zaplatit tenhle rozpočet, museli by prodat dědečkovu chalupu.“
„Tak ať ji prodají.“ Aleš pokrčil rameny, jako by šlo o naprostou maličkost. „Co je na ní tak zvláštního? Pár arů pozemku a starý domek. Hlavně že dobře provdají dceru. Je to přece běžné: moje rodina zajistí bydlení a tvoje uspořádá oslavu. Takhle to funguje skoro všude.“
Valerie neodpověděla. Dědečkova chalupa rozhodně nebyla jen nějaký starý domek. Rostly tam hrušně, jejichž chuť nikde jinde nenašla. Na dvoře visela houpačka, kterou dědeček vyrobil k jejím pátým narozeninám. Každý podzim tam otec jezdil natírat plot, protože podle něj by mu dědeček nikdy neodpustil oprýskanou barvu.
„A na koho bude byt napsaný?“ zeptala se po chvíli.
Aleš se zasmál. Nebyla v tom zloba, spíš shovívavost dospělého člověka, kterého se dítě ptá, proč je obloha modrá.
„Vali, ty mě opravdu bavíš. Samozřejmě bude nemovitost napsaná na otce. Když ji platí, patří jemu. Možná ji časem převede na mě. Život je dlouhý, může se stát cokoli.“
„Co přesně by se mohlo stát?“
„No…“ Mávl rukou. „Nehledej význam v každém slově. Stejně tam budeme bydlet spolu. Přihlásíme tě k pobytu, vybereš záclony a zařídíš si kuchyň podle svého. Budeš přece opravdová hospodyně.“
Valerie položila šálek na podšálek a chvíli se dívala na jeho kroužek.
„Takže moji rodiče odevzdají všechno, co mají, aby jediný večer bavili hosty tvého otce. A když tě za rok omrzím, odejdu z cizího bytu s jedním kufrem. Protože na něj nebudu mít žádné právo.“
Alešův výraz se změnil tak náhle, až Valerie mimoděk ucukla.
„Přesně před tímhle mě varovala maminka!“ Naklonil se přes stůl. „Vy intelektuálové jste všichni stejní. Knihy, poezie, krásná slova, ale jakmile jde o peníze, držíte se každé koruny. Tak mě poslouchej. Buď bude všechno podle rozhodnutí rodičů, nebo žádná svatba nebude. Dávám ti tři dny. Zajeď za svými a pořádně s nimi promluv. Ve čtvrtek chci konečnou odpověď a podepsanou smlouvu s banketovým areálem.“
Nechal na stole bankovku pro servírku, vstal a odešel, aniž se jedinkrát ohlédl.
Valerie zůstala sedět ještě asi deset minut. Za oknem žloutl podzimní park a starý muž na lavičce pod kaštanem drobil ptákům chléb. U vedlejšího stolu někdo slavil narozeniny a servírka nesla dort se zapálenými svíčkami. Valerie vnímala všechno jako přes sklo pokryté deštěm a v duchu si opakovala jediné: nebrečet. Alespoň ne tady.
Taxi ji odvezlo na druhý konec města, ke starému cihlovému domu, jehož zdi obepínalo divoké víno. Na podzim se listy zbarvovaly do tmavě rudého, téměř vínového odstínu, a Valerie proto od dětství říkala jejich domu „červenolící“.
Dveře otevřel otec, Štěpán. Měl na sobě teplou pletenou vestu s kapsami, z nichž jako obvykle vyčnívaly tužky.
„Valinko? Proč jsi nezavolala?“ Zadíval se jí do tváře a okamžitě zvážněl. „Pojď dál.“
Z kuchyně přišla maminka s utěrkou přehozenou přes rameno. V bytě voněla pečená jablka a skořice, na parapetu se sušila máta a listy černého rybízu.
„Voda právě dovařila,“ řekla Lydie.