A zavěsila.
Markéta se podívala na manžela.
„Slyšel jsi to?“
„Slyšel.“
„A?“
Pokrčil rameny.
„Ona už je taková.“
Markéta několik vteřin mlčela.
„Ne, Aleši.“
„Co ne?“
„Není prostě ‚taková‘.“
Přistoupila k němu blíž.
„Chová se tak, protože jí to dovolujete.“
Aleš deset minut přecházel po bytě.
Pak přece jen zavolal matce.
„Mami…“
„Konečně!“ ozvalo se z telefonu. „Vysvětlil jsi už své ženě, jak se má chovat?“
Markéta natáhla ruku.
„Dej mi to.“
„Markéto…“
„Telefon.“
Neochotně jí ho podal.
„Valentino, dobrý večer.“
„Aha. To jsi ty.“
„Ano. A chci vám ještě jednou naprosto jasně říct, že na Nový rok odjíždíme. Nemusíte k nám jezdit.“
„Ty mi zakazuješ přijet k vlastnímu synovi?“
„Na Nový rok ano.“
„A kdo si myslíš, že jsi?!“
„Majitelka poloviny bytu, ve kterém žiju.“
„Byt patří mému synovi!“
„Polovina patří mně.“
„Právě! Polovina! A přitom tady rozhoduješ jako královna!“
Markéta se pousmála.
„Nejde vůbec o byt. Já už jen nechci obsluhovat celou vaši rodinu.“
„Obsluhovat?!“
„Loni jsem tři dny sama vařila pro všechny.“
„A kdo tě o to prosil?“
Markéta překvapeně zamrkala.
„Prosím?“
„Kdybys nechtěla, tak jsi nevařila. Nutil tě snad někdo?“
Bylo to dokonalé.
Vypadalo to, že z Valentininy paměti během jediného roku zmizely všechny požadavky na pět salátů, hlavní chod, tlačenku, chlebíčky i dva moučníky.
„Dobře,“ řekla Markéta nečekaně klidně. „Tak letos nepřipravím vůbec nic.“
„Dělej si, co chceš. My stejně přijedeme.“
„Nebudeme doma.“
„Budete.“
„Ne.“
„Budete!“ vykřikla tchyně. „Protože můj syn se neodváží vyhodit vlastní matku na ulici!“
Markéta pohlédla na Aleše.
Odvrátil oči.
A právě tehdy pochopila, že tuhle situaci už slovy nevyřeší.
„Dobře, Valentino.“
„Co je dobře?“
„Přijeďte.“
Aleš prudce zvedl hlavu.
„Markéto…“
Zvedla prst.
„Jen potom neříkejte, že jsem vás nevarovala.“
„Ty mi ještě vyhrožuješ?!“
„Ne. Jen vás upozorňuji.“
Markéta hovor ukončila.
Aleš na ni podezíravě hleděl.
„Co máš v plánu?“
„Nic.“
„Já tě znám.“
„Tak se mě raději na nic neptej.“
Následující den Markéta zaplatila pobyt v penzionu.
Jela tam i Klára s Igorem, rodinní přátelé.
Volná zůstala už jen poslední chata.
Klára poslala zprávu:
„Třicátého vyrážíme v půl deváté. Nezaspěte.“
Markéta ukázala displej manželovi.
„Tak. Teď už není cesty zpět.“
„Máma nás zabije.“
„Nejdřív nás bude muset dohnat.“
„Markéto…“
„Aleši, vyber si.“
Dívala se na něj klidně.
Bez křiku.
A právě to v něm vyvolávalo ještě větší neklid.
„Co si mám vybrat?“
„S kým budeš slavit Nový rok.“
„Tak už to začíná…“
„Ne. Tohle naopak končí.“
Přistoupila k němu.
„Pět let ustupuji tvé rodině. Pět let přijíždí Simona bez pozvání, tvoje matka mi přerovnává věci v kuchyni a ty mi říkáš: ‚Vydrž to.‘“
Aleš mlčel.
„Vydržela jsem.“
Ukázala na sebe.
„Ale už dost.“
„Chceš, abych si vybral mezi tebou a matkou?“
„Ne. Chci, abys konečně rozlišil mezi svým vlastním dospělým životem a zvykem být hodným chlapečkem, který všem vyhoví.“
Po těch slovech seděl Aleš dlouho beze slova.
Potom odešel do ložnice.
Markéta byla téměř přesvědčená, že nakonec zůstane doma.
Večer však uviděla jeho kufr.
„Co to je?“
„Dal jsem si do něj lyžařské boty.“
Podívala se na něj.
Aleš pokrčil rameny.
„Vlastně jsem si už dlouho chtěl zalyžovat.“
Markéta nic neřekla.
Jen se po dvou dnech poprvé usmála.
Třicátého prosince vstali v sedm ráno.
Za oknem poletoval drobný sníh.
Kufry stály u dveří.
Do příjezdu taxíku zbývalo patnáct minut.
Markéta už měla na sobě bundu, když se ozval zvonek.
Jednou.
Podruhé.
Potřetí.
Pak někdo začal bušit pěstí.
Aleš znehybněl.
„To jsou oni.“
Markéta se podívala na hodiny.
Bylo 8:12.
„Dokonce přijeli dřív.“
„Co kdybychom neotevřeli?“
Markéta se ušklíbla.
„To tedy ne.“
Přešla ke dveřím.
„Otevři.“
„Proč?“
„Chci, aby pak nikdo nemohl příbuzným tvrdit, že jsme potichu utekli.“
Aleš odemkl.
Na chodbě stála celá výprava.
Valentina měla na hlavě obrovskou kožešinovou čepici.
Simona se tvářila podrážděně.
David držel dvě cestovní tašky.
Adam měl batoh.
Vedle nich na zemi ležely tašky s jídlem.
„No konečně!“ zvolala tchyně a okamžitě vkročila dovnitř. „Na co čekáte? Davide, nanos zavazadla.“
Markéta se postavila do dveří.
„To nebude potřeba.“
Valentina se zarazila.
„Cože?“
Simona nahlédla přes její rameno.
Uviděla kufry.
„Vy opravdu někam odjíždíte?“
„Copak jsem vám to neříkala?“
„Markéto, přestaň s tou dětskou scénou.“
Simona udělala krok dopředu.
Markéta se ani nepohnula.
„Říkala jsem vám to snad desetkrát: nejezděte. Přesto jste přijeli. Teď se prosím neurážejte.“
Tchyni zrudl obličej.
„Aleši!“
Aleš stál v předsíni.
„Aleši, řekni jí, ať ustoupí!“
Mlčel.
„Slyšíš svou matku?!“
„Slyším.“
„Tak něco udělej!“
Aleš uchopil svůj kufr.
Valentina si s úlevou vydechla.
Nejspíš si myslela, že syn teď manželku odstrčí stranou a postaví se na její stranu.
Aleš však prošel kolem Markéty.
Vyšel na chodbu.
A zamířil ke schodům.
Všichni zůstali stát jako opaření.
„Aleši?“ nechápala jeho matka.
Zastavil se.
„Mami, varovali jsme vás.“
„Kam jdeš?“
„Odpočívat.“
„A my?!“
„Vy domů.“
Simona zalapala po dechu.
„Ty ses úplně zbláznil?!“