Ten večer působil naprosto všedně.
Tak všedně, že jsem si ještě dlouho potom říkala, že kdybych se mohla vrátit alespoň o pár minut zpátky, určitě bych si něčeho všimla.
Příliš dlouhého zaváhání.
Podivného pohledu.
Nervózního pohybu ruky.
Čehokoli, co by mě předem varovalo.
Jenže nic takového se nestalo.
Jakub seděl u kuchyňského stolu a pracoval na notebooku.
Tvrdil, že na obrazovce dokončuje prezentaci pro investory.
Vypadal soustředěně.
Možná trochu unaveně.
Položila jsem vedle něj šálek čaje s bergamotem.
„Tvůj oblíbený,“ řekla jsem.
Zvedl oči.
„Děkuju.“
Usmál se a políbil mě na tvář.
Všechno bylo tak důvěrné a obyčejné, že jsem se na něj usmála také.
Žili jsme spolu sedm let.
Věděla jsem, jak svraští čelo, když o něčem přemýšlí.
Věděla jsem, že při napjaté práci začne prsty rytmicky klepat do stolu.
Věděla jsem i to, že nesnáší vychladlý čaj.
Právě proto mě to, co následovalo, zasáhlo téměř fyzickou bolestí.
Už jsem se chystala odejít z kuchyně, když jsem zaslechla rychlé ťukání do klávesnice.
Nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost.
Po několika vteřinách jsem se však z neznámého důvodu zastavila.
Jakub psal příliš rychle.
Ne tak, jak píše člověk upravující obchodní prezentaci.
Spíš jako někdo, kdo někam spěchá.
Podívala jsem se na něj v odrazu skleněných dvířek skříňky.
Na rtech měl úsměv.
Nebyl to ten úsměv, který patřil mně.
Byl jiný.
Samolibý.
Plný očekávání.
Předstírala jsem, že jsem si zapomněla telefon.
„Hned jsem zpátky.“
Ani se neozval.
Vyšla jsem na chodbu a několik vteřin počkala.
Potom jsem uslyšela odsunutí židle.
Jakub vstal.
Odešel do koupelny.
Vrátila jsem se do kuchyně.
Notebook zůstal otevřený.
Jako první jsem spatřila známé logo letecké společnosti.
Pak datum.
Letový plán.
Moskva — Dubaj.
Dvě letenky v business třídě.
Ucítíla jsem, jak mi z obličeje mizí všechna krev.
Cestující:
Jakub Novák.
Lucie Dvořáková.
Ta jména jsem si přečetla několikrát.
Lucie.
To jméno jsem znala.
Samozřejmě, že ano.
Pracovala ve firmě, se kterou Jakub spolupracoval.
Byla mladá.
Krásná.
Vždy dokonale upravená.
Před několika měsíci se o ní Jakub zmínil u večeře.
„Nová projektová manažerka.“
Tehdy jsem tomu nepřikládala žádný význam.
Proč také?
Svému manželovi jsem věřila.
A právě ta důvěra se na mě teď sesypala jako těžká zeď.
Notebook jsem zavřela a vrátila se do pokoje.
O minutu později vyšel Jakub z koupelny.
„Proč jsi tak bledá?“
„Je tu dusno.“
Několik vteřin si mě prohlížel.
„Vždyť je otevřené okno.“
„Dobře.“
Přešla jsem k oknu.
A poprvé za celých sedm let našeho společného života jsem se na svého manžela podívala jako na úplně cizího člověka.
⸻
Večer ve své lži pokračoval.
Klidně.
Sebejistě.
Jako by si každou větu předem nacvičil.
„Zítra budu muset odletět.“
Zvedla jsem oči od talíře.
„Kam?“
„Do Dubaje.“
„Do Dubaje?“
„Ano.“
„Vždyť jsi říkal, že jednání proběhne online.“
Na okamžik se odmlčel.
„Všechno se změnilo.“
„Na jak dlouho?“
„Na několik dní.“
Přikývla jsem.
„Rozumím.“
Pokračoval v jídle.
„Jsou tam investoři. Musím se s nimi setkat osobně.“
Pozorovala jsem jeho ruce.
Hodinky.
Telefon.
To, jak klidně žvýká.
A přitom jsem myslela na dvě letenky.
Na jeho a Lucčinu.
Business třída.
Stejný let.
Stejný den.
„A kde budeš bydlet?“
„V hotelu.“
„V jakém?“
Řekl název drahého pětihvězdičkového hotelu.
To místo jsem znala.
Jakub si tam dříve nikdy nedovolil ubytovat se.
„Dobře,“ řekla jsem.
Usmál se.
„Právě proto tě miluju.“
Málem jsem se zasmála.
Vůbec netušil, jak hluboce se mýlí.
⸻
V noci jsem nespala.
Jakub ležel vedle mě a pravidelně oddechoval.
Občas se ve spánku obrátil.
Já však zírala do stropu.
Nejdřív jsem ho chtěla vzbudit.
Zeptat se přímo:
„Kdo je Lucie?“
Potom jsem měla chuť si sbalit věci.
Pak jí zavolat.
A nakonec rozbít jeho telefon.
Po nějaké době mi došlo, že žádná z těch možností mi nedá odpověď na nejdůležitější otázku.
Proč?
Proč člověk, který mi ještě včera říkal:
„Jsi jediná, komu opravdu věřím,“
dnes plánuje odletět s jinou ženou za naše společné peníze?
Opatrně jsem vstala z postele a odešla do kuchyně.
Otevřela jsem bankovní aplikaci.
Náš společný účet.
Byly na něm peníze, které jsme téměř tři roky odkládali.
Část patřila mně.
Část jemu.
Významná suma však měla sloužit jako první splátka na byt.
Chtěli jsme si pořídit větší bydlení.
Mluvili jsme o tom celé měsíce.
Dokonce jsem si uložila několik vhodných nabídek.
Jeden z těch bytů Jakub nazýval „naším budoucím domovem“.
Dívala jsem se na číslo na displeji.
Peníze tam zatím stále byly.
Ještě se dalo něco zastavit.
A tehdy jsem pochopila, že nesmím jednat pod vlivem emocí.
Nejdřív musím zjistit, co přesně má v úmyslu.
Zavolala jsem Tereze.
Ozvala se téměř okamžitě.
„Co se stalo?“
„Potřebuju tvoji pomoc.“
„Jak moc je to vážné?“
Podívala jsem se ke dveřím ložnice.
„Hodně.“
⸻
Tereza byla mojí nejlepší přítelkyní už od vysoké školy.
Za poslední roky se však její život výrazně změnil.
Stala se vedoucí oddělení bezpečnosti ve velké bance.
Dokonale se vyznala ve finančních podvodech, manipulacích i v ochraně účtů.