„Chatu prodáme a byt si rozdělíme!“ křičela tchyně, jenže netušila, že Natálie už drží důkaz o podvodu, který jejího syna může stát práci i svobodu

Vstala, vrátila se do domu, sundala z postele zablácené krajkové přehození, opatrně ho složila a uložila do tašky. Ve městě ho vypere. Potom vzala ze stolu mastné tchyniny pantofle a s odporem je dvěma prsty hodila do odpadkového koše pod dřezem. Nakonec našla starý hadr a setřela stůl na verandě, až zmizely lepivé stopy po levném víně.

Pak vzala telefon a zavolala Jitce Havelkové, bývalé spolužačce z vysoké školy, která dnes měla notářskou kancelář v centru města.

— Jitko, ahoj. Potřebuju co nejtvrdší a neprůstřelný návrh dohody o vypořádání společného jmění manželů. Ano, dnes. Dej tam byt ve městě, Pavlovo auto a všechny jeho bankovní účty. Napiš to tak, aby se do toho žádný právník nemohl opřít. Ano, rozvádím se. Ne, nebrečím. Jitko, oni mi zničili dědovy pivoňky.

Když hovor ukončila, vytočila druhé číslo — právní oddělení městského úřadu, kde Pavel šestým rokem pracoval jako vedoucí referent. Velmi dobře věděla, že stačí jen náznak trestního oznámení, podezření z podvodu a z falšování listin, a čeká ho komise pro služební kázeň. Potom výpověď pro ztrátu důvěry. S takovou nálepkou by ho už na úřad nevzali ani jako vrátného.

— Haló, Haničko? Ahoj. Prosím tě, formuláře pro podání ke komisi pro etiku berete u sekretářky, nebo jsou ke stažení na webu? Ne, není to pro mě. Pro mého Pavla. Ano, chystám mu překvapení.

Položila telefon na umytý stůl a podívala se oknem na prázdný záhon. Před nimi byl pátek. Právě v ten den sem měli Pavel a Milada přijet a slavnostně se prohlásit za pány její země.

Natálie se posadila do křesla a čekala.

Druhý den.

— Á, Natálko, ty už jsi tady? No výborně, tak pojď pomoct nosit bedny z kufru! — vřítila se Milada na verandu a rozrazila dveře kopnutím.

V rukou nesla plastovou bedýnku se sazenicemi rajčat, omotanou starými zažloutlými novinami. Za ní vešel Pavel, celý udýchaný. Táhl obrovský pytel sadbových brambor. V obličeji měl podivný výraz: směs předstírané důležitosti a špatně ukrytého strachu.

— Kam to mám dát? — vydechl Pavel a vyhýbal se manželčiným očím.

— Rovnou na stůl, synku, kam jinam! — tchyně bez ostychu odsunula Natáliin zápisník a postavila bedýnku se zeminou přímo na čistý ubrus. — Tak co, Natálko, nebudeme se přece urážet. Jsi ještě mladá, hloupoučká, ale život běží. My s Pavlíkem jsme to promysleli a rozhodli jsme, že takhle to bude pro rodinu jistější. Muž má být v domě hospodář. Takže svoje kytičky odevzdáš, my tu uděláme normální zahradu. Brambůrky, cibulku, rajčátka… A ty si zatím posedíš ve městě a odpočineš si.

Natálie beze slova vstala, natáhla ruku, chytila bedýnku za okraj a klidným, plynulým pohybem ji smetla ze stolu. Plast praskl, černá zem a zelené stonky rajčat se rozletěly vějířem po čerstvě vytřené podlaze verandy.

— Co to děláš, ty jedna?! — zaječela Milada. — Z lakoty už ti přeskočilo?! Pavle, vidíš ji? Vždyť je úplně šílená!

— Sedněte si, paní Benešová, — řekla Natálie chladně.

V jejím hlase byl tak ledový klid, že tchyně okamžitě zmlkla. Opřela si ruce v bok a hlučně vydechla skrz sevřené zuby.

Natálie se obrátila k manželovi.

— Pavle, pojď ke stolu.

Zaváhal, udělal půlkrok dozadu, jenže Natálie se na něj dívala tak, že nakonec přece jen přišel a zastavil se u hrany stolu. Natálie otevřela složku a pomalu před něj, jeden po druhém, rozložila tři listy.

— První dokument, — poklepala nehtem na horní papír. — Oficiální oznámení katastrálního úřadu o přerušení a zablokování vašeho podvodného pokusu darovat mou chatu. Zákaz změn bez mé osobní účasti jsem si nechala zapsat už před rokem.

Pavlovi zacukala brada. Rychle pohlédl na matku, ale ta jen vztekle sevřela rty.

— Druhý dokument, — Natálie před něj posunula další list. — Návrh trestního oznámení kvůli pokusu o podvod ve značné výši a kvůli falšování dokumentů. Ten trest není jen strašák, Pavle. Až pět let. Tvoje stopa u té darovací smlouvy už je na katastru v systému.

Pavel zbělel jako stěna.

— A třetí dokument, — vysunula poslední papír. — Kopie mého podnětu ke komisi pro etiku a služební kázeň na městském úřadě. Jakmile se objeví podezření z trestního jednání, prověrka se spouští automaticky. V pondělí ráno bude celý balík ležet na stole tvého vedoucího.

— Natálko… — vypravil ze sebe Pavel skoro neslyšně. — Natálie, co to…

— Mlč, — uťala ho. — Teď poslouchej podmínky. Máš přesně pět minut.

— Natálie! — vykřikla Milada a chytila syna za rukáv. — Ty ji vůbec neposlouchej! Vyděračka jedna! Jaképak má asi známosti? Nikam nepůjde! Jen blafuje! Pavlíku, synku, drž se, hned zavoláme mému právníkovi…

— Mami, zmlkni! — zařval najednou Pavel.

Jeho bledý obličej se pokryl velkými kapkami potu. Prudce vytrhl rukáv z matčiných prstů. Jeho klidný život v teplé kanceláři městského úřadu, jistá penze a služební Škoda se mu mihly před očima a rozsypaly se na prach.

— Natálko… A byt? Já přece někde musím bydlet… — zakňučel.

— Budeš bydlet u maminky, — odpověděla Natálie ledově. — Má panelákový byt 2+1, místo se najde. A teď sbalíš její věci a vyprovodíš ji za bránu osady. Aby tu po ní nezůstal ani pach. Tvých pět minut končí, Pavle.