„Chatu prodáme a byt si rozdělíme!“ křičela tchyně, jenže netušila, že Natálie už drží důkaz o podvodu, který jejího syna může stát práci i svobodu

— Pavle! Ty vyhodíš vlastní matku na ulici?! Kvůli téhle ženské?! — Milada se sípavě nadechla a chytila se za srdce, jenže obvyklé divadlo tentokrát nezabralo.

— Mami, sbal si věci! — vykřikl Pavel. — Chápeš, že mě můžou zavřít?! Tohle jsi chtěla s těmi svými záhony?! Kvůli tvé tvrdohlavosti půjdu před soud! Okamžitě se sbal!

Vrazil do pokoje, rozrazil starou skříň a začal házet matčiny věci na podlahu: vlněné svetry, ošoupané župany, květované šátky. Milada stála uprostřed verandy, jako by nemohla uvěřit tomu, co vidí. Veškerá její moc nad synem praskla jako mýdlová bublina ve chvíli, kdy se před ní postavil jeho vlastní strach.

Za deset minut Pavel dotáhl na verandu obrovskou kostkovanou tašku z tržnice, narychlo zapnutou na slabý zip.

— Pavle… — protáhla tchyně tiše a ukřivděně, ale syn se na ni ani nepodíval. Popadl ji za loket a skoro ji vlekl ke dveřím.

— Jdi, mami. Rychle, prosím tě. Osobák jede za dvacet minut, stihneš ho.

Natálie stála na zápraží s rukama založenýma na prsou a mlčky přihlížela.

Na zahrádkářskou osadu rychle padal soumrak. Pavel matku téměř vytlačil za železnou branku, hodil jí tašku k nohám a s rachotem zasunul závoru. Milada zůstala stát uprostřed prašné cesty, lem dlouhé sukně se jí pletl pod nohy. Ze tmy se ozval její dutý výkřik, který se lámal do ječivého tónu:

— Ať vás pánbůh potrestá, nevděčníci! Moje slova si zapamatuješ, Pavlíku! Ještě polezeš k matce po kolenou!

Jenže Pavel už běžel zpátky k verandě a spěšně si utíral čelo rukávem bundy.

— Natálko, udělal jsem všechno, jak jsi řekla. Jeďme k notářce, podepíšu to. Prosím tě, jen ty papíry nikam nedávej…

— Jedeme, — řekla Natálie tiše a vzala ze stolu svou složku.

Druhý den.

— Natálko, já jsem pod třetí keř dokopal jámu… — Pavel zapíchl rýč do těžké šedé hlíny a otřel si pot z čela špinavým hřbetem ruky. — Sem má přijít víc drenáže, že? Jak to dělal tvůj děda?

Natálie seděla na verandě a pomalu míchala čaj ve starém dědově hrnku se zlatým okrajem. V domě to znovu vonělo borovicí, sušenou mateřídouškou a čistotou. Babiččino krajkové přehození, šetrně vyprané od hlíny a vysušené na větru, bíle zářilo na pečlivě ustlané posteli.

Podívala se na manžela otevřeným oknem.

Pavel vypadal zničeně. Vlasy, které si dřív uhlazoval do dokonalosti, měl rozcuchané, obličej spálený od slunce a ruce kancelářského člověka, přelepené křížem krážem levnou textilní náplastí, pokryté velkými žlutými mozoly. Vedle něj stály v trávě těžké černé kontejnery ze školky. Na každém se bělala plastová cedulka: „Pivoňka Edulis Superba, 3letá.“ Pavel za ně utratil celou svou tajnou rezervu, kterou tři roky odkládal na nový výkonný notebook.

— Přidej vědro písku a popel, — řekla krátce Natálie, aniž se napila.

Pavel chvíli postával a přešlapoval z nohy na nohu, jako by čekal, že ho pozve na verandu nebo mu aspoň nabídne studenou kofolu. Natálie však hleděla mimo něj, na znovu vybílené roubení studny.

— Natálko… — oslovil ji tiše a udělal krok ke schodům. — Vždyť já to dávám do pořádku, ne? Sehnal jsem odrůdové keře, dědovu houpačku jsem objednal u truhláře podle nákresů, příští víkend ji přivezou… My to přece můžeme vrátit. Jako dřív. Ano, byl jsem pitomec, poslechl jsem mámu, ale snad jsem dokázal, že jsem to pochopil?

Natálie položila šálek na podšálek.

— Nedokázal jsi nic, Pavle, — odpověděla klidně, bez zloby. — A vrátit už se nedá vůbec nic. Nejsi tady proto, že bys byl dobrý manžel. Jsi tady proto, že si zachraňuješ kůži před trestním oznámením a výpovědí pro ztrátu důvěry.

Pavel polkl.

— Ale já se snažím… — zamumlal se sklopenou hlavou.

— Odpracováváš dluh vůči mému dědovi, — Natálie vstala a přešla k zábradlí, odkud se na něj dívala shora dolů. — Za to, že jste sáhli na jeho památku a ukradli mi dokumenty. Až bude tahle zahrada zase taková, jaká byla před vaším příchodem — čistá, živá a rozkvetlá — potom se rozmyslím. Jestli podám žádost o rozvod hned, nebo ti dám ještě trochu času, abys mi dělal řidiče a nádeníka. A teď běž kopat. Slunce brzy zapadne a tři keře ještě nejsou v zemi.

Manžel okamžik stál, pak se beze slova otočil, došel k jámě, sevřel násadu rýče a znovu vrazil železo do vzdorovité země.

Natálie se dívala na jeho ohnutá záda s lehkým, sotva znatelným pocitem úlevy.

Za plotem si sousedky ze zahrádkářské osady už naplno šeptaly a pozorovaly, jak někdejší důležitý a pyšný Pavel poslušně ohýbá hřbet pod chladným pohledem své ženy. Jedny si škodolibě broukaly: „Dobře mu tak, zrádci, ať se teď zapotí!“ Jiné soucitně vzdychaly: „Copak se takhle zachází s chlapem? Ta ženská se kvůli pár kytkám úplně utrhla, vymačká ho do poslední kapky a pak ho odhodí…“

Natálii však bylo naprosto jedno, co říkají.