Hana stála u kuchyňského okna a mlčky sledovala vytrvalý déšť. Za šedivou clonou vody se pomalu ztrácely obrysy okolních domů, plotů i zanedbaných zahrádek. Kdysi, před mnoha lety, si svůj život představovala úplně jinak. V jejích snech byl vlastní dům, rozlehlá zahrada, mladé jabloně, barevné záhony a malý altán, kde by se za teplých letních večerů sedělo s čajem v ruce.
Jenže sny zůstaly sny.
Místo domu se zahradou bydlela ve všedním třípokojovém bytě ve čtvrtém patře a místo rozkvetlých stromů měla každý den před očima několik zaprášených, napůl uschlých dřevin na sídlištním dvoře.
— Hani, nevíš, kde mám tu bílou košili? — ozval se z ložnice podrážděný hlas jejího manžela Petra.
— Ve skříni. Visí na ramínku, — odpověděla, aniž se od okna otočila.
— Není tam.
Hana si unaveně povzdechla a zamířila do ložnice.
Petr stál před otevřenou skříní jen ve spodním prádle. Břicho se mu lehce přelévalo přes gumu trenýrek a on bezradně přehraboval oblečení, jako by hledal něco, co tam vůbec nemohlo být.
Bylo mu pětačtyřicet, ale někdy se choval jako školák, který nedokáže najít ani vlastní věci.
— Tady ji máš, — řekla Hana a stáhla bílou košili z ramínka úplně na kraji skříně.
— Jo, díky, — zamumlal Petr, aniž se na ni pořádně podíval. — Dneska přijdu pozdě. Máme schůzku s obchodními partnery z Brna.
— Zase? — Hana se posadila na okraj postele. — Petře, co kdybychom se alespoň o víkendu zajeli podívat na nějaké pozemky? Včera jsem našla inzerát. U Kamenice prodávají jeden docela levně.
Petr si začal zapínat košili a přes zrcadlo pohlédl na manželku.
— Hani, k čemu by nám byla chata nebo pozemek? Jen další výdaje. A kdy bych tam asi jezdil? Mám práci, obchod, povinnosti. Nic se neudělá samo.
— Ale kdysi jsme o tom přece snili…
— Snili jsme, mluvili jsme, plánovali jsme, — skočil jí ostře do řeči. — Jenže život není o řečech. Člověk potřebuje peníze, práci a zodpovědnost. Hrabat se v hlíně a pěstovat mrkev můžeme, až budeme v důchodu.
Hana neodpověděla.
Za dvacet let manželství se naučila, že mlčení bývá jednodušší.
Nejdřív Petr jen hodně pracoval. Potom si začal neustále stěžovat na únavu. A během posledního roku se změnil ještě víc — byl podrážděný, odměřený a někdy zbytečně krutý.
Jednou jí připomněl, že příliš přibrala, jindy poznamenal, že jiné ženy v jejím věku o sebe umějí pečovat mnohem lépe.
— Petře, mohli bychom aspoň zajet na grilování ke Karlovi. Už nás několikrát zval na chalupu.
— Karel je povaleč, — mávl Petr rukou. — Místo aby budoval kariéru a vydělával, celý den se hrabe na zahradě. Nehodlám kvůli němu zahodit víkend.
Upravil si kravatu, prohlédl si svůj odraz a potom přejel Hanu hodnotícím pohledem.
— Mimochodem, neuškodilo by ti začít chodit do fitka. Úplně ses přestala hlídat. Dřív jsi byla štíhlá, lehká, a teď…
Větu nedokončil. Jen významně pokrčil rameny.
Hana ucítila známé sevření někde hluboko uvnitř.
Beze slova vstala a odešla zpátky do kuchyně.
Do očí se jí tlačily slzy, ale rychle je potlačila.
Na pláč nebyl čas.
Musela připravit snídani.
Petr u stolu projížděl zprávy v telefonu a téměř nezvedal hlavu.
— Pamatuješ si ještě, jací jsme byli, když jsme se poznali? — zeptala se Hana opatrně. — Mluvili jsme o vlastním domě, velké rodině, dětech…
— Děti jsme mít nemohli, — odpověděl chladně a dál posouval prstem obrazovku. — A dům stojí miliony. Takové peníze jsme nikdy neměli.
— Možná bychom je měli, kdybys tolik neutrácet za restaurace, cesty a všechny ty služební pobyty.
Petr pomalu vzhlédl.
— Hani, nezačínej s tím hned po ránu. Pracuju kvůli nám. Abychom si mohli normálně žít. A od tebe poslouchám pořád jen výčitky.
— Já ti nic nevyčítám. Jen bych chtěla, abychom se někdy konečně cítili šťastní.
— Štěstí znamená jistotu, peníze a zdraví, — prohlásil. — Ne záhony, květiny a hlínu za nehty.
Po snídani Petr odešel do práce.
Hana zůstala sedět u okna s dlaněmi sevřenými kolem šálku kávy, která mezitím úplně vystydla.
Vzpomínala na muže, kterého si kdysi vzala.
Býval veselý, romantický a plný nápadů.
Dokázali spolu půl noci mluvit o budoucnosti, vybírat jména pro děti, které nakonec nikdy nepřišly, a kreslit na papír půdorys domu, v němž jednou chtěli zestárnout.
Teď vedle ní žil někdo úplně jiný.
Chladný člověk, kterého skoro všechno rozčilovalo a který se na svět díval s cynismem.
Jako by z něj roky postupně vymývaly všechno, co na něm kdysi milovala.
V sobotu se Hana vydala do centra nakoupit.
Právě vycházela z obchodního domu, když na protějším chodníku zahlédla známou postavu.
U kraje silnice stál Petr.
Nastupoval do taxíku.
Nebyl však sám.
Vedle něj stála mladá žena.
Hana ji poznala okamžitě. Byla to Klára, asistentka z firmy, kde Petr pracoval.
Vysoká, štíhlá, upravená dívka kolem pětadvaceti let.
Něco mu nadšeně vyprávěla, zakláněla při smíchu hlavu a působila lehce, bezstarostně, téměř koketně.
A Petr se na ni usmíval způsobem, který Hana u něj doma neviděla už celé roky.
Zůstala stát uprostřed chodníku.
Srdce jí bušilo tak prudce, až měla pocit, že jeho údery musí slyšet i lidé, kteří kolem ní procházejí.