— Tak něco vymysli! — Petr bezmocně rozhodil rukama a v hlase už mu zněla téměř panika. — Jsi přece ženská, staráš se tady o domácnost! Něco udělej! Nakrájej salám, udělej salát, já nevím… Hoď něco na pánev! A proboha se převlékni! Teď vypadáš jako… jako služka, která má zrovna volno!
Jana za sebou zavřela těžké dveře bytu a na několik vteřin se o ně opřela zády. Pomalu vydechla všechno napětí, které se v ní za celý týden nahromadilo. Pátek. Už samotné to slovo jí znělo jako hudba. Pět dní nekonečných porad, tabulek, kontrol, připomínek, výkazů a schůzek konečně zůstalo za ní. Teď chtěla jediné — ticho.
Práce seniorní auditorky ve velké poradenské společnosti ji dokázala vyčerpat do poslední kapky energie. Přesto ji měla ráda. Vyhovoval jí řád, logika a fakt, že za každým číslem existuje vysvětlení. V poslední době jí právě tyhle tři věci čím dál víc chyběly doma, v jejím vlastním manželství.
Vyzula úzké lodičky na podpatku a málem slastně zasténala, když se její unavená chodidla dotkla chladných parket. Byt byl tichý. Nádherně, dokonale tichý.
Její manžel Petr se v pátek obvykle vracel pozdě. Po práci zůstával s kolegy v baru, kde podle svých slov „řešili pracovní záležitosti v neformálním prostředí“, a domů přicházel až večer nebo skoro v noci. Vedl obchodní oddělení, byl průbojný, ctižádostivý a Jana si během posledního roku čím dál bolestněji uvědomovala, jak moc je závislý na dojmu, který dělá na ostatní.
Vešla do ložnice, svlékla si formální kostýmek, jenž jí po celém dni připadal skoro jako těžké brnění, a otevřela skříň. Na samostatném ramínku tam visel její nejoblíbenější froté župan. Měkký, světle meruňkový, po mnoha praních už trochu vybledlý, a právě proto jí připadal ještě milejší.
Nebyl pro ni jen kusem domácího oblečení. Znamenal klid, teplo a pár vzácných hodin, kdy nemusela nikomu nic dokazovat a mohla patřit jen sama sobě. Oblékla si ho, utáhla pásek a cítila, jak se zbytky pracovního stresu pomalu rozpouštějí v hebké látce.
Plán na večer byl jednoduchý, a právě proto dokonalý. Horká vana, sklenka oblíbeného vína, objednávka něčeho dobrého a naprosto nezdravého a potom starý film, který znala téměř nazpaměť. Žádné ukazatele výkonu, žádné termíny, žádné tabulky ani problémy druhých lidí. Jen Jana a její zasloužený páteční klid.
Zamířila do kuchyně pro sklenici vody, když se náhle v předsíni ozvalo cvaknutí zámku. Dveře se otevřely tak prudce, až narazily do zarážky. Ve vstupu stál Petr. Těžce oddechoval, kravatu měl nakřivo a v očích se mu zračila opravdová panika.
— Jano! — vyhrkl a shodil boty rovnou na rohožku. — Proč jsi takhle oblečená?!
Jana zůstala stát se sklenicí v ruce a nechápavě se na něj podívala.
— Jak takhle? Petře, co se stalo? Myslela jsem, že dnes jdeš s lidmi z oddělení někam posedět.
Petr horečně přelétl pohledem celý byt, jako by právě dorazil na místo nějaké katastrofy. Na kuchyňském stole ležela pošta, kterou Jana ráno nestihla roztřídit, přes opěradlo židle byl přehozený domácí svetr a ona sama stála uprostřed kuchyně v meruňkovém županu, s vlasy ledabyle sepnutými do drdolu a s čistou tváří bez make-upu.
— Proč jsi v županu? Vždyť hosté tu budou každou chvíli! — procedil a chytil se za hlavu.
Janě trvalo několik vteřin, než pochopila význam jeho slov.
— Jací hosté? Petře, o čem to mluvíš?
— Kolegové! Karel a Lucie! — Petr ztišil hlas do nervózního šepotu, jako by ti dva už stáli za dveřmi. — Pozval jsem je na večeři! A Karel je můj šéf, mimochodem! Na dnešním večeru může záviset moje povýšení. Víš přece, jak si potrpí na rodinu, útulný domov a normální domácí atmosféru. Rád vidí, jak jeho lidé žijí. A Lucie se chtěla přidat, protože její manžel je teď pracovně pryč.
— Ty jsi mi zapomněl říct, že jsi pozval kolegy na večeři, — pronesla Jana pomalu a každé slovo oddělila od dalšího. Uvnitř už cítila první horkou vlnu podráždění. — Ty. Jsi. Mi. Nic. Neřekl.
— Řekl! — odsekl Petr, ale oči mu okamžitě uhnuly stranou. — V úterý. Naprosto přesně si pamatuju, že jsem ti to v úterý ráno říkal.
— V úterý ráno jsi hledal modrou košili a nadával na dopravu. O žádných hostech nepadlo ani slovo. Uvědomuješ si vůbec, co po mně chceš? V lednici je půl hrnce včerejší polévky a dva jogurty. Na nákupu jsem nebyla. V práci jsem měla šílený den.
— Tak něco vymysli! — rozhodil Petr nervózně rukama. V jeho hlase už byla skoro čistá panika. — Jsi ženská, jsi tady hospodyně! Udělej něco! Nakrájej salám, smíchej nějaký salát, já nevím… Dej něco smažit! A hlavně se převlékni! Proboha, podívej se na sebe. Vypadáš jako… jako služka, která dostala den volna!
Ta věta ji zasáhla silněji než facka. Jana, která vydělávala víc než její manžel a do rekonstrukce tohoto bytu vložila většinu vlastních úspor, stála ve své vlastní kuchyni a poslouchala, jak jí člověk, kterého roky podporovala, vyčítá, že nesplňuje jeho představu reprezentativní manželky.
— Nic smažit nebudu, Petře, — řekla chladně. — Protože není co. A žádné divadlo kvůli tobě hrát také nehodlám.