Už jsem neměla sílu znovu poslouchat nekonečné rodinné otázky o tom, kdy si konečně někoho najdu a kdy se vdám. A tak mě napadl plán tak absurdní, že jsem se mu nejdřív sama v duchu vysmála. Najdu někoho, kdo se na pár dní stane mým falešným snoubencem. Když jsem pak uviděla osamělého muže bez domova, netušila jsem, že právě on otevře dveře k tajemství, které moje matka roky skrývala.
Seděla jsem v autě zaparkovaném nedaleko vstupu do městského parku a dívala se před sebe. Už jen pomyšlení na víkend s rodiči mi svíralo žaludek. Každá sváteční návštěva totiž probíhala skoro stejně: maminčiny významné pohledy, tátovy povzbudivé úsměvy a otázky, které se vracely s únavnou pravidelností.
— Tak kdy už bude svatba? Poznala jsi někoho?
Byla jsem z toho vyčerpaná. Představa, že si zase sednu ke stolu a budu celé hodiny vysvětlovat, proč jsem stále sama, mi připadala nesnesitelná.
Tehdy jsem si všimla muže sedícího o samotě na lavičce. Byl zachumlaný do obnošeného kabátu a vypadal, jako by mu život naložil víc, než měl člověk unést. V unavené tváři měl hluboké rýhy, ale pod nimi se pořád daly rozeznat zbytky někdejšího půvabu. Smutné oči upíral někam před sebe. A právě v tu chvíli mě napadlo něco šíleného.
„Co kdyby na tenhle víkend dělal mého snoubence?“ zašeptala jsem si.
Bylo to směšné. A možná i nebezpečné. Jenže zároveň se mi zdálo, že by to mohlo fungovat. Byla jsem ochotná zkusit téměř cokoli, jen abych tentokrát unikla rodinnému výslechu. Vystoupila jsem z auta a zamířila k němu. Zvedl hlavu a několik vteřin jsme na sebe jen mlčky hleděli.
— Dobrý den, — začala jsem a okamžitě si připadala naprosto trapně. — Vím, že to bude znít podivně, ale… nechtěl byste předstírat, že jste můj snoubenec? Jen přes víkend. Nabídla bych vám za to teplé místo na spaní, čisté oblečení a pořádnou večeři.
Neodpověděl hned. Pozorně si mě prohlížel, jako by se snažil pochopit, proč mu žena, kterou nikdy neviděl, nabízí právě něco takového. Pak ale k mému překvapení pomalu přikývl.
— Dobře, — řekl tiše.
Jeho rychlý souhlas mě zaskočil. Žádné otázky. Žádné smlouvání. Žádné váhání. Na okamžik mě to znervóznilo, ale byla jsem už příliš odhodlaná couvnout.
— Výborně, — vydechla jsem. — Tak vás před víkendem trochu dáme dohromady.
Když jsme dorazili ke mně do bytu, otevřela jsem skříň a vytáhla několik věcí po bývalém příteli. Už dlouho tam jen ležely a mně připadalo, že smysluplnější využití stejně nenajdou.
— Tohle by vám mohlo být, — řekla jsem a podala mu čistou košili a džíny. — Jestli chcete, můžete se osprchovat. Já mezitím připravím večeři.
— Děkuju, — odpověděl s lehkým úsměvem. — Sprcha zní skoro jako luxus.
Jakmile zmizel v koupelně, pustila jsem se do krájení zeleniny a snažila se ignorovat rostoucí nervozitu.
Přivedla jsem si domů úplně cizího chlapa. Terezo, co to proboha děláš? Vždyť ani nevíš, jak se jmenuje!
Když se otevřely dveře koupelny, automaticky jsem se otočila. Stál ve dveřích s ručníkem přehozeným přes rameno, vlasy měl ještě mokré a vypadal tak jinak, že jsem na něj chvíli jen překvapeně zírala.
— Myslím, že to byla nejlepší sprcha za několik posledních let, — zavtipkoval.
Napětí, které mezi námi do té chvíle viselo, jako by se během jediné sekundy rozpustilo.
— To ráda slyším. Snad vás stejně nezklame ani večeře.
Pohlédl ke stolu, kde už čekaly připravené talíře.
— Voní to skvěle. Mimochodem, jmenuju se Martin, — řekl, posadil se a usmál se na mě.
Trochu rozpačitě jsem odpověděla:
— Tereza.
Když jsme se pustili do jídla, ochutnal první sousto a uznale přikývl.
— Je to výborné. Domácí jídlo jsem neměl už hodně dlouho.
Chvíli jsme jedli v příjemném tichu. Pak se rozhovor rozběhl skoro sám.
— Takže, — ozvala jsem se, — máte nějaký oblíbený film nebo knihu?
Na pár vteřin se zamyslel.
— Vždycky jsem měl rád staré westerny. A z knih asi Stařec a moře. Je to jednoduchý příběh, ale má v sobě něco, co člověka nepustí.
— Vážně? Hemingway? — překvapilo mě to. — Čekala jsem, že vyberete něco mnohem ponurejšího.
Tiše se zasmál.
— Nejste tak daleko od pravdy. Jenže někdy právě ty nejprostší příběhy zasáhnou nejhlouběji.
— Asi vím, jak to myslíte.
Zbytek večera jsme mluvili o všem možném a k mému vlastnímu překvapení jsme se hodně nasmáli. Martin měl suchý, nenápadný humor, který mě pokaždé zaskočil ve chvíli, kdy jsem to nejméně čekala. Ke konci večeře jsem si uvědomila, že je mi v jeho společnosti podivně klidně.
Později večer jsem si před spaním šla do kuchyně pro sklenici vody. Zarazila jsem se hned ve dveřích. Všechno nádobí bylo umyté a pečlivě vyskládané vedle dřezu.
— Vy jste umyl nádobí? — zeptala jsem se překvapeně.
— Připadalo mi, že je to to nejmenší, co můžu udělat.
Usmála jsem se. Tentokrát bez rozpaků a naprosto upřímně.
— Děkuju.
— Není zač.
— Dobrou noc, Martine.
Další den se všechno rozběhlo neuvěřitelně rychle. Do setkání s rodiči zbýval jediný den a bylo potřeba zařídit ještě spoustu věcí.