Myslela jsem si, že nejtěžší chvíle už má tahle rodina za sebou a že vstupuji do života lidí, kteří si svou největší bolest dávno odžili. Pak ale jednoho dne pronesla starší dcera mého manžela Pavla větu, po níž mi došlo, že přede mnou v tom domě celé měsíce ukrývali něco zásadního.
Když jsme spolu s Pavlem teprve začínali chodit, už na druhé schůzce mi bez okolků řekl pravdu, která by spoustu žen vyděsila a možná je přiměla odejít.
— Mám dvě dcery, — řekl. — Tereze je šest a Aničce čtyři. Před třemi lety jim zemřela maminka.
Snažil se působit klidně, jenže napětí v jeho hlase se nedalo přeslechnout.
Natáhla jsem přes stůl ruku, dotkla se jeho prstů a tiše odpověděla:
— Děkuju, že jsi mi to řekl rovnou.
Unaveně se pousmál.
— Už několik žen odešlo hned, jak to slyšely. Ani se neohlédly.
Usmála jsem se na něj.
— Já ale neodcházím. Jsem pořád tady.
A myslela jsem vážně každé slovo.
Na děvčata se nedalo nezvyknout a už vůbec ne je nemilovat. Tereza byla nevyčerpatelná, všetečná a měla pocit, že celý svět existuje hlavně proto, aby odpovídal na její otázky. Anička byla její pravý opak. Tichá, opatrná a plachá. Zpočátku se ode mě neodvážila vzdálit od otcových zad. O měsíc později už ke mně přicházela s knížkou, schoulila se mi na klín a věřila mi, jako bych v jejím životě byla odjakživa.
Nikdy jsem se nesnažila nahradit jim maminku. Ani jednou mě něco takového nenapadlo. Byla jsem prostě člověkem, který zůstal nablízku, když mě potřebovaly. Připravovala jsem jim teplé zapečené chleby, pouštěla jejich oblíbené pohádky, seděla u nich, když měly horečku, obdivovala jejich pestrobarevné a poněkud chaotické obrázky a hrála s nimi dětské hry, které jako by neměly konec.
Než jsme se rozhodli vzít, chodili jsme spolu celý rok.
Svatba byla skromná, ale krásná. Slavili jsme u rybníka, jen s rodinou a několika nejbližšími přáteli. Tereza měla ve vlasech věneček z lučních květin a téměř každých deset minut se netrpělivě ptala, kdy už přinesou dort. Anička usnula dávno před západem slunce. Pavel vypadal opravdu šťastně, ale pod tím štěstím se skrývala nepatrná úzkost. Jako by pořád nevěřil, že něco hezkého může vydržet.
Po svatbě jsem se nastěhovala k němu.
Dům byl útulný, klidný a opravdu nádherný. Měl velkou kuchyň a prostornou verandu, která vedla kolem části domu. V rozích se povalovaly dětské hračky a stěny byly plné rodinných fotografií nashromážděných během let.
Jen jedna věc mě tam zaujala víc než ostatní.
Jediné dveře vedoucí do sklepa.
A ty byly neustále zamčené.
Všimla jsem si jich hned během prvního týdne.
Jednou večer jsem se už neudržela a zeptala se:
— Proč jsou ty dveře pořád zamčené?
Pavel zrovna utíral nádobí. Ani nezvedl hlavu.
— Je tam jen sklad. Staré krabice, nářadí a věci, které už nepoužíváme. Nechci, aby tam holky chodily a něco si udělaly.
Znělo to rozumně.
A tak jsem to dál nerozebírala.
S přibývajícími dny jsem si však začala všímat zvláštních drobností.
Tereza někdy dlouze hleděla na dveře do sklepa, když si myslela, že ji nikdo nepozoruje.
Anička se před nimi pokaždé na pár vteřin zastavila a potom rychle odešla, jako by se nic nestalo.
Jednou jsem našla Terezu sedět na podlaze v chodbě.
Beze slova pozorovala kliku.
Přistoupila jsem k ní.
— Co tady děláš?
Zvedla hlavu a podívala se mi přímo do očí.
— Nic.
Pak vyskočila a utekla.
Pořád to však nevypadalo jako něco, kvůli čemu bych měla obrátit celý dům vzhůru nohama.
Až přišel den, který všechno změnil.
Obě děvčata byla trochu nachlazená, a tak jsem si vzala volno a zůstala s nimi doma.
Brzy ráno působily unaveně a mrzutě.
O hodinu později už navzdory tekoucím nosům řádily po domě jako dvě malé bouře.
Tereza se teatrálně natáhla na pohovku a zasténala:
— Já umírám!
Usmála jsem se.
— Jen ti teče z nosu.
Vtom Anička hlasitě kýchla do deky a s naprosto vážnou tváří prohlásila:
— Já taky umírám.
Nevydržela jsem se nesmát.
— To je ale tragédie… Tak pojďte, napijete se džusu.
Kolem poledne už po celém domě hrály na schovávanou, jako by nikdy nemocné nebyly.
Zavolala jsem z kuchyně:
— Přestaňte běhat!
Samozřejmě jakmile mě uslyšely, zrychlily.
Zakřičela jsem za nimi:
— A neskákejte po nábytku!
Z patra se ozval Terezin hlas:
— Za všechno může Anička!
Anička se okamžitě ohradila:
— Já jsem malá! Já ještě neznám pravidla!
Ohřívala jsem v kuchyni polévku, když ke mně Tereza tiše přišla.
Lehce mě zatahala za rukáv.
Výraz v její tváři byl tak vážný, že jsem zpozorněla.
Téměř šeptem se zeptala:
— Chceš se seznámit s mojí maminkou?
Znehybněla jsem.
— Co jsi říkala?
Tereza trochu naklonila hlavu.
— Chceš ji vidět? Taky si moc ráda hrála na schovávanou.
Po zádech mi přeběhl ledový mráz.
Opatrně jsem se zeptala:
— Terezo… Jak to myslíš?
Zamračila se, jako by má otázka byla zbytečně složitá.
— Chceš, abych ti ukázala, kde bydlí?
V té chvíli vešla do kuchyně Anička. Za jedno ucho táhla svého plyšového králíka.
Bez rozmýšlení řekla:
— Maminka je dole.
Srdce mi bušilo tak prudce, že jsem skoro neslyšela vlastní dech.