Tereza mě vzala za ruku a vedla chodbou. V očích měla stejné vzrušení, jaké mívá dítě, když chce někomu ukázat překvapení k narozeninám.
Roztřeseně jsem se zeptala:
— Když říkáš dole… kde přesně?
Odpověděla bez zaváhání:
— Ve sklepě. Pojď.
V hlavě mi začaly vznikat ty nejděsivější možnosti.
Ty dlouhé pohledy obou děvčat na zamčené dveře…
A Pavel, který je v mé přítomnosti nikdy neotevřel.
Tereza mě dovedla až k nim.
Klidně řekla:
— Stačí otevřít.
Měla jsem úplně vyschlo v ústech.
— Tatínek vás sem vodí?
Přikývla.
— Někdy… když se mu po ní stýská.
Ta slova můj strach ještě prohloubila.
Stiskla jsem kliku.
Bylo zamčeno.
Tereza zůstala naprosto klidná.
— To nevadí. Maminka je uvnitř.
Měla jsem počkat, až se Pavel vrátí domů.
Dnes vím, že by to bylo správné.
Jenže v tu chvíli jsem nedokázala uvažovat rozumně.
Vytáhla jsem z vlasů dvě sponky.
S třesoucíma se rukama jsem si klekla a začala zápolit se zámkem.
Anička vedle mě tiše oddechovala.
Tereza stála na špičkách a trpělivě čekala, až se dveře otevřou.
Cvak.
Zámek povolil.
Strnula jsem.
Tereza zašeptala:
— Vidíš?
Pomalu jsem dveře pootevřela.
Schody dolů pohlcovalo šero. Přesto mi už první pohled stačil, aby se mi sevřelo hrdlo.
Nejdřív mě udeřil ostrý pach.
Vlhkost, plíseň a těžký vzduch místnosti, která byla příliš dlouho zavřená.
Sestoupila jsem na první schod.
Pak na další.
A právě tehdy se hrůza, která mě svírala, začala měnit v něco úplně jiného.
Žádné tělo tam nebylo.
Ani jeden z děsivých obrazů, které mi během několika vteřin vytvořila mysl, nebyl skutečný.
Přede mnou stálo něco jiného.
Místnost nepřipomínala místo zločinu. Spíš tichý pokoj zasvěcený minulosti.
Téměř malou svatyni.
U zdi stála stará pohovka a přes její opěradlo byla ledabyle přehozená měkká deka.
Police se prohýbaly pod fotoalby.
V rámečcích byly desítky snímků Pavlovy první ženy.
Stěny pokrývaly dětské obrázky.
U podlahy stály kartonové krabice popsané černým fixem.
Na nízkém stolku byla dětská čajová souprava.
Přes opěradlo židle visel dámský svetr.
U stěny stály holínky, jako by jejich majitelka měla každou chvíli přijít a obout si je.
Vedle starého televizoru se vršily obaly s DVD.
Celým sklepem se táhl pach vlhka.
Z trubky pomalu odkapávala voda do kýble a po zdi se táhly tmavé mapy od vlhkosti.
Zůstala jsem stát na místě.
Nedokázala jsem udělat ani krok.
Tereza se usmála.
— Maminka tady bydlí.
Otočila jsem k ní hlavu.
— Co tím přesně myslíš, zlatíčko?
Rozmáchla se rukou po místnosti.
— Tatínek nás sem vodí. Tak můžeme být s maminkou.
Anička pevněji sevřela plyšového králíka.
— Díváme se na maminku v televizi.
Tereza přikývla.
— A tatínek si s ní povídá.
Znovu jsem se rozhlédla.
Tohle nebyl obyčejný sklep.
Byla to místnost, do níž se na celé roky zavřel žal.
Nebyl to důkaz žádného zločinu.
Ani stopa šílenství.
Ani hrůzné tajemství v podobě, jakou jsem si představovala.
Jen smutek, který si v domě vybudoval vlastní pokoj.
Přešla jsem ke skříňce pod televizí.
Na horním DVD stálo napsáno „Výlet do zoo“.
Na dalším „Tereziny narozeniny“.
Na stole ležel otevřený sešit.
Nechtěla jsem ho číst.
Přesto mi pohled sklouzl k jediné větě.
„Kéž bys tu teď byla.“
Okamžitě jsem sešit zavřela.
Vtom se shora ozvalo otevření vstupních dveří.
Pavel se vrátil mnohem dřív, než jsme čekaly.
Z chodby zazněl jeho hlas:
— Holky?
Tereze se rozzářila tvář.
Radostně zavolala:
— Tati! Ukázala jsem maminku!
Kroky nad námi se náhle zastavily.
Pak se prudce rozběhly.
O několik vteřin později se Pavel objevil ve dveřích sklepa.
Když uviděl, že jsou otevřené, zbledl tak, až vypadal nemocně.
Několik těžkých vteřin, které se táhly jako minuty, nepromluvil nikdo.
Nakonec se zhluboka nadechl.
Tlumeně, ale tvrdě se zeptal:
— Cos to udělala?
Jeho tón stačil, aby Tereza sebou trhla.
Instinktivně jsem se postavila před obě děvčata.
— Takhle se mnou nemluv.
Pavel si sevřel hlavu oběma rukama.
— Proč jsou ty dveře otevřené?
Podívala jsem se mu přímo do očí.
— Protože mi tvoje dcera řekla, že jejich maminka bydlí dole.
Jeho výraz se změnil v jediném okamžiku.
Vztek zmizel.
Nahradil ho strach, stud a bezmoc člověka, který už neví, jak se zachránit před vlastní pravdou.
Tereze se zachvěl hlas.
— Udělala jsem něco špatně?
Když se na ni Pavel podíval, bylo vidět, že se mu láme srdce.
Hned změkl.
— Ne… Ne, zlatíčko. Ty jsi neudělala nic špatného.
Klekla jsem si k oběma děvčatům.
— Běžte nahoru a pusťte si pohádku. Za chvíli vám přinesu polévku.
Obě na okamžik zaváhaly.
Potom beze slova vyšly po schodech.
Jakmile zmizely, otočila jsem se k Pavlovi.
Nadechla jsem se a řekla jediné slovo:
— Mluv.
Pavel se pomalu rozhlédl po sklepě.
Jako by stále nedokázal snést, že jsem to všechno viděla.
Nakonec tiše řekl:
— Chtěl jsem ti to vysvětlit.
Pozvedla jsem obočí.
— Kdy?
Neodpověděl.
Jeho mlčení řeklo všechno.
Hořce jsem se pousmála a zavrtěla hlavou.
— Přesně tak.
Pavel sešel o několik schodů níž.
— Není to tak, jak si myslíš.
Zavrtěla jsem hlavou.
— Právě v tom je ten problém. Já vůbec nevím, co si mám myslet.
Tentokrát se mu hlas zřetelně zachvěl.